UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 09/7 + CD
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor:Vstanou noví bojovníci snoví. Lábus a Dáša Vokatá
Dílna:Cesty Pavla H. - fotografiem Matyáše Smýkala
Sépiovou kostí:Karlos - ex Idiot Crusoe, ex Čočka, ex Pařez - verše
Napříč - glosy -poznámky
Lapač snů, O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou – André Maurois
Fotostrana: Krákor 2009

Jako speciální příloha kotouček s video záznamem 139. večera Uši a Vítr

VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI SNOVÍ...
Dáša Vokatá, její písně mají „blízko k spontánním náboženským songům, smyslné podání může chvílemi připomenout gospel či blues amerického Jihu, ale vyznění je středoevropsky mnohoznačné…“ (V. Šlajchrt)

Tvoje nové CD se jmenuje Bojovníci snů – má to nějaký hlubší význam?
Ono mě to nějakým způsobem prová zí od raného mládí. Když jsem zpíval v undergroundu, tak jsem měla písnič ku Vstanou noví bojovníci snoví. Už jsem ji sice dávno zapomněla, ale celou tu dobu si jdu za svými sny, a zrovna tak i v mojí rodině takhle všichni nějak fun govali. Deska se jmenuje podle písně Bojovník snů, která pojednává o mém dědovi a jeho ženě – mojí babičce – která mu z velké lásky pašovala n frontu kufr s uzeným, což bylo o život Oni měli to štěstí, že se jim podařilo prožít lásku na celý život. Umřeli spo lečně ve stejný den.

Nějaké neštěstí?
To bych se musela vrátit až k samým svým kořenům… Můj táta spácha v roce 1976 sebevraždu, v Ostravě ži dost osamoceně a byl z politických důvodů pronásledován, neměl to jed noduché. Našla jsem ho viset ve skřín oběšeného v kleče na kravatě a teprve po jeho smrti jsem objevila ve sklepě spisy Sacharova a podobné věci. A potom mi začaly věci docházet. T mě vedlo k tomu, že jsem – ten šok – opustila Ostravu a hledala lidi, kte ří by mi něco říkali. Po procestován celé republiky stopem, jenom s kyta rou a ruksakem – ptala jsem se různě i mániček po hospodách, kam bych se mohla uchýlit, protože v Čechách jsem nikoho neznala – až jsem se ocit la na baráku v Rychnově u Děčína, kd žili manželé Princovi. S ruksáčkem a kytarkou jsem dorazila do Rychno va, vešla do hospody, kde seděl Jar da Kukal s manželkou „Kukačkou“ Honza a Květa Princovi, přisedla jsem si, dala pivo a už jsem nikdy neodjela Tak hrozně se mi tam líbilo! Pozdě tam začali jezdit muzikanti z okru hu Plastic People, DG 307 a spoust dalších lidí. Na Silvestra 1976/77 tam došlo k podpisování Charty 77 a pa už to bylo všechno strašně rychlé V důsledku pronásledování po Chartě nám tenhle rychnovský dům srovna- li se zemí a mě tlakem na moji rodi- nu přiměli k emigraci. Moje babička, když jsem se jí svěřila, že vycestujeme, řekla: „Dagmarko, to já už nepřežiju.“ Protože její jediný syn (a můj otec) spáchal předtím sebevraždu a oni se upnuli na mě. Že nepřežije to, že ztratí svou milovanou vnučku a dvě pravnoučata – tehdy jsem už měla Matěje a Bohdanku. V roce 1980 jsme opravdu vycestovali, se Sváťou Karás- kem, vlakem Vindobonou – v jednom kupé jsme měli děti a v druhém jsme já, Londýn, Sváťa a jeho žena Stáňa popíjeli šampaňské až do Vídně. Krát- ce nato jsem dostala smuteční parte, děda s babičkou si pustili plyn, vlastně v den mého odjezdu zemřeli. Ani smrt je nerozdělila. Potom to bylo všechno ještě smutnější. Samozřejmě si dneska mladí nedovedou představit, co to byla „Železná opona“. Zaklapla hra- nice a my jsme věděli, že už se nikdy zpátky nedostaneme. A to samé naši rodiče, nemohli za námi, bratrovi vza- li okamžitě pas a do Vídně se dostal až na podzim 1989. Mojí mamince to zlomilo srdce taky, ztratila manžela, dceru, vnuky. Těžko tu bolest zvládala a v roce 1990 spolykala prášky. Takže když to takzvaně ruplo, otevřely se hranice, tak jsme já i Karel Kryl vlastně jeli pohřbívat maminky. Karlovi umře- la předtím.

Ale vždyť v roce 1990 jsi sem už přijela, nebo ne?
Ono to nebylo vůbec tak jednoduché, jak to vypadá. V té době jsem v Rakous- ku byla bez státního občanství, měla jsem jenom politický azyl. Mě zba- vili občanství už v Československu, v Rakousku jsem sotva uživila děti, na rakouské občanství jsem pořád nemě- la, protože to stálo spoustu peněz. Takže jsem byla bez občanství a hrozi- lo nebezpečí, že kdybych jela sem, že mě nepustí zpátky do Rakouska. Že by mi padnul důvod toho politického azylu. A to by byl průser, protože co s dětma – kdyby zůstaly v Rakousku a mě pak nepustili zpátky, tak by skon- čily v děcáku. Takže teprve v zimě 1990 jsem podala žádost o občanství, i když jsem se po revoluci okamžitě chtěla vrátit zpátky. Ale moje děti celou noc hořce plakaly, protože byly doma ve Vídni, měly tam kamarády, všechno. A já si zase říkala, že jsem je tam zatáhla a pak je vezmu někam pryč, kde budou cizinci, stejně jako já jsem byla celou dobu v Rakousku Ausländer. Trpěla jsem jako zvíře, strašně mě to bolelo, celá ta emigrace, ale tohle jsem jim nechtěla udělat. Musela jsem to tam s nimi nějak odbojovat a pak ještě půl roku čekat na občanství. To mi nako- nec tenkrát zaplatil můj zaměstnavatel, abych u něj v gra? cké rukodílně nadále zůstala pracovat. Občanství jsem dosta- la v létě 1990 a okamžitě přijela. První můj koncert se odehrál na prvním o? - ciálním Trutnovském festivalu společně s Karáskem a Soukupem v roce 1990, byl to můj návrat na česká pódia.

Takže jsi emigrovala v akci „Asanace“?
Komunisti dávali zabrat celé rodině. Když jsem musela odejít z Rychno- va, tehdy jsem tam tahala klády v lese a měla z toho zdravotní problémy, přišlo rizikové těhotenství a já ležela několik měsíců v ostravské porodnici na udržování s malým Matějem, tak mě pořád chtěli k výslechu. Dělali domovní prohlídku i u maminky a tak. Ale naštěstí můj primář je ke mně nepustil, ochránil mě, a tak se Matěj, díky Bohu, narodil, jinak nevím… Pak jsem byla zase v jiném stavu s Bohdan- kou a neměla kde bydlet, Rychnov už byl srovnán se zemí a tak jsme putova- li různě po přátelích. A ti byli skvělí! Bylo to v době po Chartě 77 a tehdy byla taková lidská soudržnost a tak sil- ná přátelství, že to úplně nahrazovalo rodinu. Na kterou já jsem tehdy i troš- ku kašlala, v té době byli přátelé pro mě daleko důležitější. S rodinou jsme se stěhovali prakticky každé tři měsíce, jednou třeba z Ostravy nás stěhoval Mejla Hlavsa k Honzovi Litomiskému do Vyskytné, kde jsme potom taky chvíli bydleli a v Pelhřimově se mi na- rodila tehdy dcera Bohdanka. A pak zase z té Vyskytné jsme se stěhovali do bytu k Václavu Havlovi, protože Václav seděl a byt byl volný. Paní Olga Havlo- vá nám poskytla bez mrknutí oka byt, dala nám od něj klíče, i když tam byly drahocenné obrazy a koberce a my jsme se nastěhovali s malýma dětma, s kterýma se nedalo zajít ani na náv- štěvu, protože hned převrhly kafe na ubrus a všechno zhuntovaly. Paní Olga tehdy bydlela se psy na Hrádečku.

V tvých písních se ponejvíce objevuje láska, víra, takže vlastně ta témata jsou stejná.
Kde bereš sílu pořád bojovat za lepší svět? Můj život lehký nebyl, ale to vůbec neskuhrám, naopak jsem vděčná za to, co jsem zažila. Díky tomu utrpení jsem se jakýmsi způsobem dál vyvinula. Posunula. Bylo to pro mě duchovním obohacením. Nejdůležitější je, že jsem se dostala mezi ty správné lidi a to je velké štěstí. Když si to dneska zpětně uvědomím, kolik já jsem přenádher- ných, strhujících, čistých lidí v životě potkala a kolik mi dali! Takže to utr- pení, tlak i to, že jsem se v té emigraci hrozně trápila – kdybych se měla roz- hodovat znova, tak udělám to samé. Jen pro ty samé zázračné lidi, z nichž mnozí už jsou na pravdě Boží. A láska a víra mě držely při životě i v těch nej- horších chvílích.

Poslední otázka: jaké to je žít s Magorem?
To je nejhorší otázka. To se nedá snad ani popsat. Začalo to tím, že jsem léta jezdila za ním do Prostředního Vyd- ří, protože to bylo napůl cesty z Prahy a napůl z Vídně, drželo mě to při životě. I když tam přebýváme v drsných pod- mínkách, všechno nám padá na hlavu a stodola, kde jsme pořádali každoroč- ní undergroundové festivaly, ta se sesy- pala jak domeček z karet. Vlastně tam s Magorem bojuju o život. Teď už je to celkově v katastrofálním stavu, ale my tam pořád jezdíme a nemáme ani vin- dru, takže nemáme na opravu. Magor zrovna sundává omítku, která se loupe sama, jak je to vlhké. Já mám strach, co mi spadne na hlavu, zatímco Martin se nebojí ničeho. Jo, žít s Magorem je o život a jinak to už nebude.

Otázky kladl Lábus
Uši a Vítr, ČERVENEC 2009