UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 08/8
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: Kámen je podstatou všeho... - Lábus a Stanislav Špoula
Dílna:Jiří Pikous - malíř i mlžný akvarelista, rozený figuralista...
Sépiovou kostí:Ivosh Krejzek - autor čtyřiceti tří knížek poezie, v nichž do sebe naráží erós s thanatem
Napříč - glosy -poznámky
Lapač snů, O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou – André Maurois
Fotostrana: Konec léta 2007
Program Konce léta 2008

KÁMEN JE PODSTATOU VŠEHO…

Stanislav Špoula (1951), vystudovaný etnolog a historik umění, je nejen v Čechách znám především jako architekt tzv. kamenných zahrad. Autor různorodých projektů, kde dominuje kámen jako přírodní šperk.

Jak se z autora stati o problematice české menšiny v rumunském Banátě stane fanatik do kamene?
Tak, filosofové mívají různé záliby…

Hmmm, typicky filosofická odpověď…
Kámen je přece podstatou všeho, že jo! Nejvíc vzdoruje času, přetrvá věky, a navíc já jsem vždycky říkal, že kameny jsou kosti země. Když se dělají zahrady, tak se kosti země obalují zemí, rostlinami a časem…

Co nového ti – jako profesionálnímu zahradnímu architektovi, který pracoval třeba v Japonsku – přinesla práce v Lounech?
Chodím po okolí a studuji charakter kraje, toho, co je pro ten který kus země typické, včetně rostlin. Snažím se pracovat převážně s místním materiálem. Zahrady, které se dělají v konkrétní krajině, musejí být nějak poplatné té krajině, protože zahrada, tvrdím, má-li být dobrá a má-li být vytvořena v přírodním duchu, ne jako vyumělkovaná věc, by měla být koncentrovanou přírodou toho místa. Nejdřív se zabývám kompozicí, potom sám objíždím vhodné lokality a každý kámen vybírám jednotlivě kus po kusu. Další postup, jako je hloubení terénu a vršení zeminy, rozmístění a usazení kamenů i rostlin, je nemyslitelné bez mé osobní účasti. Chci u toho zkrátka být od začátku do konce. Teprve tak může vzniknout zahrada s rysy autorského díla.

Je tedy rozdíl mezi zahradou Jižních Čech, Severních Čech a zahradou v Praze?
No jistě! Ve většině případů je to rozdíl. I když třeba nějaký sběratel či fanatik chce mít čedičovou zahradu v Jižních Čechách. Pak ji tam bude mít, ale měla by být aspoň naprosto uzavřená a neměla by nekomunikovat s okolím. Zahrada by měla navozovat dojem, že do svého okolí patří. Ne jen nějakým zajímavým detailem, ale právě kamenem coby samou podstatou zahrady, její páteří. Až od tohoto okamžiku se dá teprve mluvit o kamenné zahradě.

Jaké to vlastně je – projektovat zahrady?
Dělat zahradu je dirigentské dílo. Japonci například při tvorbě zahrady pokládají dva kameny za den. Víc nesmí, a nemělo by to ani význam. Neznám náročnější práci, než dirigovat jeřábníky, aby několikatunový kámen položili tak, jak má být. Tvorba zahrad se blíží sochařské práci – s tím, že já tvořím hlavní linie pomocí stromů, rostlin a kamenů.

Tohle ale není tvůj první profesní kontakt s Louny. Už ses pokoušel vybudovat park u nemocnice…
Tehdy to v roce 1994 nevyšlo. Měla to být nemocniční zahrada, která měla být řešena tenkrát v úplně revolučním duchu, a to víš, ty revoluce se občas nepodaří. Byla myšlena zase s využitím kamene, barevných a relaxačních ploch, samo o sobě to mělo být výtvarné dílo. Chtěl jsem tam využít nových poznatků ze zahradnictví, nových odrůd rostlin, zajímavé barevné skladby. Rostlin, které se zatím používají jen na skalky – třeba medvědí tráva z Pyrenejí, která, použita ve velkých plochách, je nádherná. Použití kamenů, popínavých rostlin, nejrůznějších bylin atd. Ovšem všem těm lidem pracujícím ve zdravotnictví to navozovalo pocit přepychu. Snad dokonce něčeho zhýralého. Měli pocit, že ty peníze by měly jít zase jen do zdravotnictví a ten můj projekt byl vnímán jako nějaká luxusní nadstavba, která se dá obejít. Což do jisté míry je samozřejmě pravda. Ale jisté je, že nádoba se napouští, a až se naplní, tak jednou stejně musí přetéct. Tady jde vlastně jen o to, jak je ta sklenice vysoká, a kdy přeteče.

Je šance, aby ses k tomuto projektu ještě někdy vrátil?
Šance je snad vždycky…

Jak pojals svou práci v Lounech v návaznosti na původní krajinu tady? Mně to hodně evokuje třeba menhiry…
No jistě, to je právě dobré, že to není tak úplně jednoznačné. Jestli ti to evokuje menhiry, je to v pořádku, protože ono to skutečně evokovat menhiry může, ty jsou tady v kraji ledaskde přítomné – viz Klobuky a další a další, až ke Kounovským řadám. Někomu to může zase evokovat vodu, která tam není, což je úžasné, protože ty kameny i jejich okolí je vlastně děláno tak, jako by bylo modelováno vodou. Mně se pořád stávalo, že někdo přišel a myslel si, že dělám jezírko, že tam ta voda prostě patří. Ovšem ona ta voda tam je přítomná virtuálně, je to udělané tak, že každý jí tam vlastně cítí, aniž by ji tam viděl. Což je zase princip suchých zahrad u klášterů, které jsem viděl třeba v Japonsku.

Máš nějakou zakázku, na kterou jsi nejvíc pyšný? Nějakou prestižní, nejhezčí? Nejoblíbenější?
Těžko říct… Ale možná by byl parter „dětského světa“, vzniklý v rámci Všeobecné výstavy v roce 1991 na pražském Výstavišti. Tam jsem totiž použil, myslím, do té doby u nás nevídané prvky, které se pak staly nedílnou součástí mojí tvorby. Tím mám na mysli především využití přírodního kamene v kombinaci s dalšími přírodními materiály. A především pak, že se jednalo o prostor, který měl sloužit nevtíravým způsobem dětem. Čili který by umožňoval rozvoj dětských aktivit a fantazie, aniž by je omezoval pouze jednoúčelovými technickými hříčkami. Ovšem při záplavách v roce 2002 i tento prostor vzala voda. Rozpustil se v čase.

Jak se získá renomé, které v tomhle oboru máš?
Hlavně tím, že se člověk nebojí. Musíš jít za tím, co chceš dělat, i když si všichni myslí, že to je bláznovina, nebo že to není ani hodno pozornosti. Je to taky vytrvalost, zaujetí, umanutost – to jsou ty správné výrazy. A bažení. Bažení zejména, to je takový snad až alkoholický termín, prostě že bez těch věcí nemůžeš být. Je to v podstatě nutkání, které tě někam žene, ale to neznamená, že se ty věci hýbou. Musíš tím být nejenom posedlý, ale musí dojít i ke konstelaci všech dalších prvků, a ta je daná. A to jsou veličiny, které rozhodují, a pak veličiny, které mají peníze. A minimálně tyhle tři veličiny se musí spojit, setkat se, aby se dílo povedlo.

Pochopíme někdy, že zahrady jsou pro nás důležité? A nebude to pozdě, až si to uvědomíme?
Myslím, že to částečně pochopíme jako důchodci na vlastní zahrádce. Rytmus života je, marná sláva, řízen technikou, a nedopřává nám příliš volného času. Lidé se soustředí na spoustu jiných věcí a ono důležité spočinutí nastává třeba až pak při nemoci. Tím spíše je pak možné, že unavený a nemocný člověk prožije léčivou sílu přírody. Proto se ani nedivím, že většinou lidí není ještě zahrada plně doceněna. Je to dáno i marasmem minulých let. Chyběla u nás estetická výchova. Architektonická moderna u nás ve 20. a 30. letech dokázala vyprojektovat nejen nádherné domy, ale často i v základních obrysech navrhnout zahrady. Architekti měli prostorové vnímání a chápání – výběr rostlin pak svěřili zahradníkům. Věděli tehdy dobře, že zahrada není nutným zlem. Až dnes si uvědomujeme, jak kruté křivdy se dopustili architekti, kteří opovrhovali zahradami k panelovým domům slovy, že zahrádka je dobrá tak akorát pro zelináře.

A uživí tě tohle řemeslo?
No, řekl bych, že někdy i uživí.

Co tě čeká v nejbližší době?
V dohledné době se připravuji na rozsáhlou akci, souvisící s výstavbou nového pavilonu lachtanů, včetně výběhových expozic v pražské ZOO, kde bude mým úkolem zase kámen. Čili skalní kompozice. Vracím se tím v rozsáhlejším vydání k mé předchozí práci ve výběhu tučňáků a jeho okolí.

Ptal se Vladimír „Lábus“ Drápal, Louny,
červenec 2008