UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 08/7
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: Důležité je počkat si, vrátit se… - J.E.F. a Petr Hruška
Dílna:Mikuláš Medek, přes několik velkých výstav přec jen veliký hledač, solitér.
Sépiovou kostí:Marcel Kříž, básník, muzikant, herec...
Napříč - glosy -poznámky
Lapač snů, O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou – André Maurois
Fotostrana: Krákor 2008
Program benefice Proti Noci 2008

DŮLEŽITÉ JE POČKAT SI, VRÁTIT SE...
Petr Hruška (1964), básník, pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, básník ceněný pro svůj civilistní pohled, poezii kuchyňské důvěrnosti a „křehkých soukromých epifanií“ (J. Štolba).

Jak bys charakterizoval (případnou) „determinaci“ – tebe, jakožto básníka – s ohledem na tvé „řemeslo“ – tedy působení na Akademii věd, v literárním ústavu, a v pedagogických službách university?
Psaní a čtení poezie stejně jako přemýšlení a psaní o poezii mě naučilo zacházet velmi opatrně právě s takovými pojmy, jako je determinace. Hledání determinací většinou bohu- žel vede ke strašným zjednodušením a rychlým a nepravdivým závěrům: tyto verše jsou takovéto proto, že básník byl pedagog, knihkupec, že se narodil v Ostravě, že pocházel z Lulče, že nezažil holocaust, že chlastal a měl lupenku… Všechno se patrně nějak na psaní poezie podílí, ale často velice složitě a sublimovaně a já jsem na ty všechny determinace příliš málo vědoucí. Ovšem jedno říct mohu. Mě odjakživa okouzlovalo, jak každá skutečná báseň dá vždycky na prdel každé sebelepší literární teorii, historii a interpretaci, jak ji přesáhne a svým způsobem popře a zesměšní, jak je nepolapitelná – a stejně tak mě okouzluje, jak se ta literárněvědná teorie a interpretace nikdy nevzdá a vždy znovu a znovu, aťsi marně a pošetile, se pokouší k básni dostat, vmyslet se do ní a po svém ji (opatrně) pojmenovat. V komplementaritě těchto „dvou pohybů“, v té neuchopitelnosti na jedné straně a snaze uchopit na druhé, shledávám něco přirozeného a důležitého. Abych na závěr malinko odbočil: trochu mi to připomíná například vztah víry a církve. Přiznávám se, že jedině díky pojetí, o němž jsem právě mluvil, jsou pro mne akademie věd i katolická církev přijatelné. Vím, že „o víře a o církvi“ jsme už mluvili (před časem v jednom plzeňském non-stopu, poměrně daleci střízlivosti) a neshodli se – aspoň jak mně se to jevilo – téměř absolutně. Pak jsem řekl – aspoň jak se mi to jevilo – nějakou pošetilost a tys najednou prohlásil: „Tak teď konečně s tebou můžu souhlasit!“ Myslíš, že v „diskusi“ může být pravda? Vidím, že jsem byl tenkrát asi podstatně víc vzdálen střízlivosti než ty, neboť si nepamatuji ani tu pošetilost, ani svůj souhlas s ní… Pravda! Obávám se, že o pravdě či přesněji řečeno o pravdách toho vím ještě míň než o básnických determinacích. Pokud pravdu vnímáme jako protipól vědomé lži, pak je jasné, že pravda je a taky kde je. Pokud pravdu vnímáme jako to, co odpovídá skutečnosti, pak už je věc strašlivě zašmodrchaná, neboť co všechno je skutečnost a dá se skutečnost pravdou bezezbytku „zobrazit“? Jedním, několika lidmi? A není-li zobrazena celá, může to být pravda? Nevím, přemýšlím o tvé otázce furt dokola a fakt nevím… Přiznám se, že pro mě je většinou důležité, když je diskuse opravdová. Tedy když jsou lidé se slovy kamsi horoucně napřeni, kamsi za horizont svého diskutujícího protějšku, i když přitom právě zůstávají zvláštním a krásným způsobem spolu. A k tomu slouží někdy logické argumenty, někdy třeba intuitivní řev. Myslím, že to vše bylo i tehdy v plzeňském non-stopu.

Někde jsem onehdy četl prostou větu: „Kdo nečte, nezná život.“ Co si o ní myslíš?
Takhle bych to nikdy neřekl, neboť se zde podsouvá, že kdo čte, život snad zná... Ale ta věta přesto v sobě obsahuje cosi mně hodně blízkého. Já si čtení jako způsobu života vážím z mnoha důvodů, ale tady bych zmínil jen jeden, který se mi postupně zdá stále významnější. Čtení je důležité z hlediska hodnoty pomalosti, z hlediska svého zvláštního, pomalého rytmu, který jinak na tomto světě hledáme jen stěží… Kdo četl básně nebo román, tak ví, jak důležité je „přijít“ na rytmus čtení, na tu zvláštní pomalost a trpělivost, bez níž k nám nepromluví jedno tištěné slovo. Jak je důležité počkat si, vrátit se, nespěchat. A to všechno, aniž bychom si toho třeba byli vědomi, nás slaďuje, synchronizuje s pomalou podstat ností světa, které jinak utíkáme, co to dá.
Mám na to dokonce takovou svoji praštěnou teorii a slibuji si pořád, že napíši esej o čtení (mimochodem inspirován též úžasným Proustovým textem Dnové četby, který jsi před léty vydal ve Vetus via). V každé epoše lidstva existovaly významné životní způsoby, které nás „zpomalovaly“ na určitou únosnou mez, na tu rychlost, v níž nám ještě skutečné bytí neutíká. Když byl člověk lovcem, musel se učit pomalosti a trpělivosti, bez níž by nechytil jedinou kořist. Afričtí „primitivové“ by nám dodnes mohli vyprávět, co to znamená, vydat se na lov antilopy – což zní zcela absurdně, představíme-li si její rychlost. Jenomže oni ji uchodí, oni ji uloví svojí pomalostí! Celé dny pomaloučku, rytmicky běží po její stopě, ne jako tupé stroje, ale protože to nejsou žádní blbci, snaží se po celou tu dobu přijít na rytmus své kořisti, na způsob jejího uvažování a chování, snaží se vmyslet a vcítit do antilopy tak, aby jí rozuměli, neboť ví, že jinak ji nikdy nedostanou. Čtou. Pomalu, s návraty, s omyly, čtou antilopí stopu a antilopí chování a čtou-li dobře, čeká je po řadě dnů na konci schvácené, třesoucí se zvíře s velkýma očima, které nemělo čas se nažrat a které se vzdává neznámé, vytrvalé pomalosti… Člověk sběrač by mohl vyprávět o jiných druzích trpělivé pomalosti a člověk zemědělský, po neolitické revoluci, zase o jiných, o tom dlouhém čekání na vzklíčení, na to, až promluví půda, o té nutnosti rozumět zdlouhavému růstu plodin, zrytmizovat svůj čas s tím nekonečným časem rostliny, která se denně mění jen nepatrně… V každé epoše nás zaplaťbůh vždy něco zpomalovalo, aby nám neutekla podstata, přesněji abychom neutekli my jí. Dnes ztrácíme tyto záchovné přibržďovací mechanismy jeden po druhém, zůstává jich už jenom pár. A jedním z nich je četba.

Myslíš, že důsledky onoho „obrazového vidění“ (virtuality, videoher, televize, bušení světelnými efekty do očí na tzv. hudebních produkcích), a zřejmě nadcházející absence onoho „přibržďovacího mechanismu“ četby („homo videns,“ píše P. Virilio, „je člověk, který vidí, aniž ví“) mohou být fatální? Pozoruješ něco takového kolem sebe?
Ano, myslím, že kdybychom měli skutečně přijít o ony přibržďovací mechanismy, bylo by to fatální. Otázkou zůstává, zda skutečně třeba absence četby nastane – myslíme oba samozřejmě absenci četby knih krásné literatury, protože o četbu bulvárních novin, esemesek, reklam na slevy v supermarketech, brožur s nabídkami hypoték, vzpomínek herců a politiků na svoji čest a podobné pornogra?e strach samozřejmě nemám.
Pořád si myslím, že ještě není tak zle. Možná je má naděje přehnaná, protože se příliš pohybuji mezi studenty a vůbec lidmi, kteří více čtou, ale ještě pořád se šijí kapsy kabátů tak velké, aby se do nich vešla leckterá kniha a ještě pořád v těch kapsách knihy bývají…
Samozřejmě jsme v ohrožení, že se z nás stane onen „homo videns“. Stále více věcí vidíme, ale to, co můžeme skutečně spatřit, to nám pořád docela spolehlivě uniká. Z tohoto rozporu v nás narůstá hlad, který nelze pouhou vizualizací kultury uspokojivě nasytit. A tak jsme nervózní a pitomí. Ale ten hlad může být také dobrý předpoklad k tomu, aby se situace postupně proměňovala.

Jsi spokojen se svým životem?
Spokojenost je disciplína, kterou pří- liš neumím. Spokojenost umí zabíjet vzrušení a já toužím po tom, být v životě vzrušený a vzrušovaný. Takže spokojený nebývám, spíš jen někdy pokojný. Pokojný z toho, jak nezměrný život je, jaké naděje mi nabízí, jaké tajemství v něm je a může být. Ale jsem hrubě nespokojen s tím, jak málo si toho umím všímat, jak hloupě s tím zacházím, jak málo tomu umím někdy věřit a být za to vděčný.

Otázky e-mailem: J.E.F.., léto-podzim 2007
Uši a Vítr, ČERVENEC 2008