UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 08/6
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: Neskáču z kapely do kapely - Fido a Marek Sobola
Dílna: John Bok, buřič, básník, razantní zastánce spravedlnosti...
Sépiovou kostí:Hynek Robeš, básník, grafik, příležitostný zpěvák blues...
Napříč - glosy -poznámky
Lapač snů, O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou – André Maurois
Fotostrana: Benefice, Spolek-Brno 2008
Program festivalu Krákor 2008

NESKÁČU Z KAPELY DO KAPELY
Rozhovor s Markem Sobolou, básníkem, zpěvákem, cestovatelem, rumovým bojovníkem a (nejen fotbalovým fanouškem, o hudbě, životě, psaní, hospodách a dalších věcech, které dny přinášejí.

Po více jak pěti letech existence souboru jsi vyhodil čtyři pětiny Kapely Soboly. Proč najednou tak rázný krok?
Kapela se musí stále vyvíjet, jít někam dál. Pět let je ideální čas na zásadní změnu, jinak kapela zakrní. Nejlepší je vyměnit členy. Na podzim loňského roku odešel bubeník Kořoust. Přišel nový bubeník Kopec a s ním druhý kytarista Petr. Kapela se hudebně vydala jinam. Po půlročním zkoušení jsem vycítil, že už já nemám jaksi co této „nové Kapele“ dát. Tak jsme se domluvili (spíše chlapi naznali), že vyměníme mě. Zpěvák je vždy zásadní. Když vyměníte kytaru nebo basu, nic výrazně se nezmění, ale zpěvák… Není to ale jednoduché vyhodit sám sebe. Ovšem co by člověk neudělal pro kapelu, pro lidi, pro hudbu.

Co budeš dělat teď? Rýsuje se nějaký nový umělecký projekt?
Nejsem typ člověka, který skáče z kapely do kapely jenom proto, že chce něco dělat. Pro mě je kapela něco víc než jenom hudba. Ty lidi, s kterými hraji, musím mít rád, mít „CO“ si s nimi říci, cítit totéž… Což u Kapely Soboly rozhodně bylo a proto mě to taky bavilo. Nikdy jsem se necítil jako nějaký hudebník, mám sklony spíše k takovému kabaretnímu pojetí než k nějakému velkému umění. Takže se rozhodně nic nerýsuje, co se týče hudby. Jinak budu nadále psát, dělat čtení, pracujeme na časopisu DNO. S chlapama jsme zůstali přátelé, chodíme na pivo, debatujeme a já jim přeji, ať jim to hraje.

Za léta, co se známe, byl tvůj život mimo kapelu vždy opředen tajemstvím. Nesmělo se třeba mluvit o tom, že jsi fotbalový fanoušek. Jaká je tvá odvrácená tvář?
A ne jen fotbalový, ale i hokejový! Víš, sport se v této společnosti neuznává, je to málo intelektuální a mnozí se pyšní tím, že je to „vůbec nezajímá“. Pochopil jsem to a prostě vím, že s určitými lidmi se o sportu bavit nebudu, to je celé. Někdy mně přišlo, že v undergroundu musí být každý totální alkoholová troska, jakákoliv tělesná aktivita je přinejmenším směšná a nehodí se. Samozřejmě nejsem žádný ortodoxní FANS HULIGENS. Beru hokejový či fotbalový zápas jako divadlo, hru, radost. Určitý druh odreagování a relaxace. Tak jako mám příjemný zážitek z nějakého koncertu nebo filmu, tak mám zážitek z hokejového utkání. Jde jen o to, jak to vnímáš.

Kapela Já jsem poznal má v jednom textu: „Já jsem poznal spoustu sociálních skupin, ale jedinou, kterou jsem nepochopil, jsou fotbaloví fanoušci…“. Myslíš, že je to póza?
Nemůžeš házet všechny do jednoho pytle. Kdo nikdy nebyl na žádném utkání, tak má pocit, že každý, kdo tam přijde, je bezmozek, co jde vyventilovat svoji agresivitu. Jasně, najde se část těch pseudofandů, co si řeší nějaké komplexy, ale ty v podstatě hra nezajímá a ostatní se od nich distancují. Zřejmě o těchto fandech zpívá ta kapela. Když vidím někdy záběry, jak se na stadiónu pár týpků pobije, vzduchem létají vytrhané lavice a podobně, tak také jenom kroutím hlavou, toto nemá se sportem jako takovým nic společného. Jinak lidi, co se chodí dívat, jsou úplně normální, jdou se pobavit, ničím se neliší od ostatních a na ulici je od ostatních nerozeznáš. Já vím, že to není zrovna zábava pro intelektuály, ale nic tak hrozného na tom zase nevidím, občas se zajít podívat na sport. Protože cokoliv, když se umí a dělá na 100 %, tak je radost se na to koukat. A řekl bych spíše, že něco odsuzovat a zatracovat, když ani nevím, o co jde, to pro mě svědčí o určité omezenosti a jakési netoleranci.

Nechme mudrování o sportu. Vrátil ses z Turkmenistánu, předtím jsi byl na Ostrově svobody a vůbec si libuješ v zemích v čele s despotickými vládci. Co tě táhne do těchto končin?
Jen upřesním, byl to Uzbekistán. Začínali jsme cestovat po „revoluci“, když se otevřely hranice. Takže každá země pro nás byla exotická. První byla Francie, Itálie, pak následovala severní Evropa, Dánsko, Norsko, Švédsko. Ale čím víc člověk cestuje po vyspělé Evropě, zjistí, že v podstatě jsou tyto země relativně všechny stejné. Tak nás začaly lákat ty státy, kde ta demokracie nefunguje tak naplno. V roce 2001 jsme se vydali do Albánie, poté na Kubu a naposledy Uzbekistán. Nejvíce mě na těchto končinách zajímá příroda a hlavně „obyčejný“ život lidí. Všiml jsem si, že čím „chudší“ země, tím lepší, upřímnější a dobrosrdečnější lidé. Jako by nebyli zkaženi tím materiálnem, tím přepychem. V Uzbekistánu byly ty kontrasty vidět nejvíce. Bohatá země s obrovským nerostným bohatstvím přes zlato, ropu, bavlnu a prostý lid žije na pokraji bídy. Vládní garnitura si staví paláce se zlatými labutěmi nad branou. Někdy z toho má člověk smutný pocit. A jelikož jsem vyrůstal v komunistickém Československu, mám možnost srovnání a někdy si člověk připomene věci, které už zapomněl nebo by „raději“ zapomněl.

Doma jsi aktivní ?gura neo?cielní kultury. Máš možnost srovnání s podzemím v zemích, které jsi navštívil? Nebo měls možnost vnímat pouze uzbecké Gotty a kubánské Jandy?
Tak to absolutně ne. Jestli v těchto zemích existuje nějaká podzemní kultura, tak je ukryta hluboko pod zemí. Jako turisté jsme neměli možnost ani v náznaku něco zachytit. Takže v tomto směru nemám žádné srovnání. Co se týče hudby na Kubě, je to mnohem horší než naši Gottové, před těma se dá utéct. Na Kubě se tančí a zpívá všude. Není úniku. Zpočátku to člověka i baví, je to takové veselé a spontánní, ale po pár dnech už má člověk té jejich hudby plné zuby. Není bar nebo hospoda, kde by nebyli muzikanti a bez přestávky nezpívali. Hudebníci vlezou do vlaku, v autobuse vytáhnou kytary a chřestidla a zpívají a zpívají. Nikdy jsem nebyl na hudbu tak alergický jako právě na Kubě. V Uzbekistánu se hudba dala přirovnat k takovým osmdesátým letům u nás. Takový ten normalizační pop.

Zmínil jsi revue DNO. Vyšlo šest čísel. Půlroční periodikum už to jaksi není, jak vidíš jeho budoucnost?
Dno si jakousi půlroční periodicitu udržuje. Právě se připravuje sedmé číslo, které by mělo vyjít brzy. Je pravda, že já jsem si od začátku DNO představoval trochu jinak. Dnes to takzvaně stojí a padá na Luboši Vlachovi, před tím na Kořoustovi. O gra?ckou stránku se postarám, v tom problém nevidím, ale nemůže tento typ časopisu stát na jednom člověku. Chtěl jsem, aby byl otevřen komukoliv, kdo má co ukázat, co nabídnout. Noví autoři, nové recenze apod. Ale jsem optimista, DNO má budoucnost.

Když první číslo DNA vyšlo v lednu 2004, a teď má vyjít sedmé číslo, stěží zde můžeme hovořit o půlroční periodicitě. Mašurky skončily u čísla 26, Vokno o nic lépe a pokud nepočítám různé xeroxované anarchoziny, nenapadá mě jiné přirovnání. Kde se vzal odliv redaktorů a přispěvatelů? Píší proti honoráři? Propadli nespoutanému publikování na internetu? Nebo prostě není zájem publikovat v časopise s nákladem cca 200 výtisků?
Vždy, když něco vzniká, je kolem toho velká euforie, každý má chuť, nápa- dy, ale později to nějak vyprchává, je důležité, aby zůstalo alespoň pár těch nadšenců. U DNA je to neúnavný a neutuchající Luboš Vlach. Ale ani on není bezedná studnice, takže DNO rozhodně bude muset projít nějakou změnou. Striktní je na tom ten fakt, že práce a čas na devadesátistránkovém časopise je stejná, ať ho vydáváte v nákladu 10 tisíc nebo dvě sta kousků. A ptáš se, kde jsou ti přispěvatelé, tak to se ptám také. Já myslel, jak se po třech letech budeme přehrabovat v materiálu a vybírat ty nejvhodnější a neoriginálnější autory. Je to jinak. Bohužel!

Pořád ti chutná Rum?
Ne!!!!!!!!!! Mé chutě, co se týče alkoholu, se velmi mění a mám různá období. Když jsme začali s chlapama Kapelu So- bolu, tak jsem rum nemohl ani cítit. Oni ho pili všichni, tak jsem se ho naučil také pít, a dokonce mi zachutnal. Ale všechno se přepije. Po toulkách Šumavou jsem objevil lahodnou chuť ferne- tu. Tedy nyní ne rum, nýbrž fernet.

Otázky e-mailem: Fido., listopad 2007
Uši a Vítr, ČERVEN 2008