UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 08/3
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: Mozkem na plynu - Milan Kozelka a J. E. Frič
Dílna: Milan Kohout - performer, signatář Charty 77...
Sépiovou kostí: Radek Dyma - člověk více řemesel, poctivý hledač, usilovný dělník Poézie...
Napříč - glosy -poznámky
Fotostrana: Uši a vítr 2007-2008
Lapač snů, O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou – André Maurois
Program festivalu Potulný dělník ’08

MOZKEM NA PLYNU
… srdcem na brzdě. Tak nazval svůj rozhovor s Jaroslavem Erikem Fričem (1949) Milan Kozelka (1946). Rozhovor o festivalu Potulný dělník, hospodách, ekonomickém fašismu a jiných věcech.

Na půdě brněnské Skleněné louky měl Potulný dělník úžasnou atmosféru a byl především o psaném a mluveném slově. Postupně se z něj slovo vytrácelo a stával se z něj (polo) rockový festival. A mimo Skleněnou louku už to nebylo ono. Zmizela autorská pestrost a pozdější festival do úmoru preferoval cca 2-3 píšící lidi – domnělé velikány. Proč se tak děje? Bude to pokračovat?
Festival nemůže a nesmí pokračovat stejně. Jako nepokračoval stejně po období Skleněné louky. Festival, aby byl živý, musí pokračovat novými mutacemi. Je pravda, že poslední roky se opravdu neobjevovalo více než jen několik výhradně čtoucích autorů. Ale neznamená to, že by jich letos nemohlo být třeba třicet. Ale nejspíš nebude. Bude jich nanejvýš šest sedm nebo deset. Nejsou všichni v programu ohlášeni. Chci taky oprášit několik nedávno do lovišť věčných se odebravších: Ivana Diviše např.… Obecně nemyslím, že preferuju „domnělé velikány“. Naopak, více než slavným lidem se věnuju těm méně známým, což lze v dlouhodobých programech Potulné akademie doložit. Ty i já se děsíme stereotypu, nudy, vymyšlené vnějšnosti, tupé pseudoklasičnosti. Bude tedy i letošní ročník festivalu Potulný dělník pokračováním boje o výraz, o smysl, o živé propojení s vícerými kontexty.

Postupně se čím dál víc orientuješ na underground. Co tě na něm tolik fascinuje? Nezdá se ti, že je to už přežitý hospodský stereotyp? Proč jsi se v něm nepohyboval v dobách jeho největší slávy?
Já se orientuju především na svůj život. Říká-li tomu někdo „underground“, je to jeho věc. Vydavatelství (Vetus Via) rovněž se orientuje především na autory, nikoli na směry, žánry či literární frakce. Druhou věcí je ovšem to, že zvážím-li a potěžkám svůj dnešní život, a položím-li na druhou stranu různé de.nice tzv. undergroundu (včetně té mé), pak se nutně do toho nejednoznačného šuplíku musím sám řadit více než kamkoli jinam. Je to důsledek mých postojů a osudů na celé časové ose mého života. Současnost je výslednicí všednodenních siločar, které nás vedou k právě takovým a takovým důsledkům. Nejsem ideolog. Nikam se neřadím v žádném smyslu. Jsem člověk, který má přátele a který určitým způsobem pracuje. Jak to vše kdo řadí a kategorizuje, je zcela jeho věcí. Z řečeného vyplývá v podstatě i odpověď na poslední část tvé trojotázky: v 70- tých a 80tých letech, která máš zřejmě na mysli, jsem pracoval v hospodách, t. j. byl jsem na opačné straně baru či výčepního pultu než ona „parta“, která se vynořuje mezi řádky tvých otázek. Pracoval jsem běžně 12-16 hodin denně, z čehož taky vyplývá, že můj „hospodský stereotyp“ byl zcela odlišný od toho na „straně konzumentské“. Nebyl to ovšem zásadní rozdíl v mentální či „ideologické“ rovině, jen prostě jsem svou svobodu realizoval jinak: byl jsem honěn více hospodářskou kriminálkou než státní bezpečností („šéfové“ mi např. za necelých šest let působení v jednom velkém pohostinském zařízení, s ohromným skladem, udělali třicet inventur, z nichž každá trvala od večera do rána). Je patrno, že jsem na buřičství tzv. druhé kultury (kromě nočního čas od času opisování a psaní samizdatů, resp. sem tam přátelských večerů a nocí) neměl prostě fyzicky prostor a čas. V letech 72 až 86 jsem nenapsal jedinou báseň.

Je evidentní, že tě hospodské prostředí fascinuje, jsi v něm jako ryba ve vodě. Proč ne? Uvědomuješ si někdy, že to podstatné (ne- -li nejpodstatnější) může vznikat (a snad i vzniká) mimo tohle, už dost ošuntělé a kýčovité, prostředí? Putyky v lidech generují jakýsi neprogresivní stereotyp.
Hospodské prostředí mě fascinovalo odjakživa. Taky velkou část života jsem v hospodách strávil, a to na obou stranách „barikády“. Připouštím, že mnoho podstatného (a nepochybně to nejpodstatnější) se děje jinde – pro mě osobně v kostele nebo za psacím stolem. To mi ovšem nijak nebrání v tom, abych se nenechal unášet vlnou „pohostinství“, přátelské nálady a bujarosti, podporované konzumací nejrůznějších moků. Já se v hospodě bavím, mluvím o životě, odpočívám, sem tam i přemýšlím o vážných věcech, což jinde se mi někdy nedaří. Že to prostředí bývá často ušuntělé? To mi nevadí ani za mák. Naopak. Slovo kýč pak (resp. kýčovitý) je slovo nejednoduché, do jeho potěžkávání a obracení bych se pro tuto chvíli raději nepouštěl. V putyce ovšem rozlišuju přátele, s kterými většinou sedím, od tupých zíračů do nicoty vlastních životů i života kolem, jakož i od nepravých žreců, využívajících hospody k zvýznamnění svých defenzivních živůtků .

Proflákal jsem po hospodách tolik času, že vím, o čem mluvíš. Odpočívat se tam nedá, přemýšlet minimálně, a do určitého zlomu. Za psacím stolem zhodnocuješ to, co jsi prožil někde jinde. Nejúžasnější zážitky pro mne byly na břehu moře nebo oceánu, to se s hospodou nedá porovnávat.
Co podstatného se ale děje v kostele? Kromě varhanních koncertů… Zdá se mi, že posedávání v hospodě a poklekávání v kostele je stejná pasivita. Neláká tě někdy na všechno se vykašlat a vyrazit do světa? Nikdy k tomu nebyly ideálnější podmínky než teď.
„Odpočinek“ atd. v hospodě: to je individuální jako ostatně vše. Člověk do svého času potřebuje i tak zvané časy zbytečné, jakož potřebuje i zbytečné prostory. Pokud jde o mne, za psacím stolem zhodnocuju všechno a globálně, vše, co jsem v životě – a kdekoli – prožil, a to jsem prožil samozřejmě nejen v hospodě. Mám také zážitky „na břehu moře nebo oceánu“, to mi nijak nebrání v tom, abych miloval hospody a jejich atmosféru, život. Pokud jde o kostely: to, co tam nesnáším, jsou varhanní koncerty a jiné hudební exhibice, které do sakrálních prostorů chrámu nepatří. Chrám Páně je pro mne Domem Božím (domem Otce mého). Jsem katolík, věřím ve Svátosti, věřím v Boha, v život věčný. Namyšlený exhibicionismus hudebníků v chrámových prostorách mě obtěžuje a uráží. Vyhnal bych je jako Ježíš penězoměnce a kupčíky. Estetizování v sakrálním prostoru je zhovadilost. Jinou věcí je ovšem zpěv lidu, toto projevování chvály a díků. A gregoriánský chorál samozřejmě. A k závěrečné otázce? Nepotřebuju „vyrážet do světa“. Žiju v něm, jsem v něm. Ať je to kdekoli. Všude, kde člověk je, je střed.

Děsíš mne… Kde jinde by měly znít varhanní koncerty, ne-li v kostelích a chrámech? V nádražních nebo továrních halách? Budeme-li důslední, pak je zhovadilostí každé estetizování – tedy i básnění. Eriku, proč byl, je a zřejmě i bude česko-moravský underground tak dominantně prošpikován katolictvím? Není to jeden z důvodů (další je zřejmě jeho převažující pravičácká orientace), proč kdysi Sex Pistols odmítli signovat petici za propuštění Plastiků? Nestává se tak místní underground svým způsobem světovou raritou? A ještě – Eriku, co posloucháš za hudbu? Pustíš si občas třeba Cecila Taylora, Raviho Šankara nebo Rolanda Kirka?
S těmi varhanními koncerty jsem zachytil jen jednu stranu mince, Tvoje otázka je oprávněná. Já jsem to příliš přesmykl na liturgii. Varhany samozřejmě (a tuším, že už od 4. či 5. století) do chrámu patří. Ne tak rytmus (o tom se ostatně píše v řadě papežských dokumentů). Zkrátka jsem měl na mysli „sakrální prostor“, ale ten ne každému něco říká. To nevím, zda je „česko-moravský underground… prošpikován katolictvím“. Mně jde o náboženství, ne o estetizování, ne o ideologii, ani o „underground“ v tomto smyslu. S těmi Sex Pistols máš zřejmě pravdu. Něco jiného je rarita či ne-rarita. Na to opravdu kašlu, jestli mě někdo považuje či nepovažuje za raritu („něco neobvyklého, zvláštního, řídce, vzácně se vyskytujícího a pozoruhodného“, jak praví Slovník spisovného jazyka českého z roku 1989). Cecil Taylor je úžasný! Slyšel jsem (a viděl) před časem jeho sólové vystoupení – bylo to fascinující! A ti další dva jsou nepochybně ze stejného těsta.

Čím dál víc se v tobě nevyznám. Zdá se mi, že směšuješ spoustu nesourodých věcí a to dost ubírá na kvalitě těch vyzrálejších. A taky si myslím, že nekriticky stepuješ v o.ciálně vychvalované undergroundové nudě. Ale to by byla další dlouhá diskuse a koneckonců je to tvoje věc… Nejvíc ale je mi proti srsti tvoje občasná tendence k moravskému nacionalismu. Mám s ním nepříjemné zkušenosti. Zeptám se tě stručně: Eriku, jak si představuješ razantní opozici vůči jakýmkoli autoritativním režimům? Přikláníš se k možnosti přímých anonymních akcí nebo tě spíš láká kultivované bouchání do stolů v prostředí kavárenské a hospodské pohody? So.stikovaná opozice je nutná, protože tady bují nesnesitelný (zatím snad jen) ekonomický fašismus.
S oficialitou nemám nic společného. Čím dál méně, pokud vůbec. Samozřejmě jsem „moravský nacionalista“, jak tomu říkají lidé, kteří mají potřebu zřizování škatulek. Rozlišuju lidi, člověka, ne ideologie. Možná si někdo myslí (ti „nacionalisti“ třeba), že jsou se mnou na stejné lodi. Nejsou. Jsem sám. Navíc bych dodal bernanosovské: „Nemám, co cenného bych svěřil slovu internacionální, vytvořeno bylo v minulém století a zdá se mi zcela legitimní, že slouží socialistům, kteří si je vymysleli a také mu jako první dali význam. Slovo ‚univerzální‘ mým potřebám zcela postačí, výraz ‚katolický‘ také není k zahození. …“ A závěrečná otázka? Přikláním se k přímým, konkrétním, neanonymním akcím. Nevím, do jaké míry je moje opozice sofistikovaná, ale je stále konkrétnější, stále jasnější, stále zřetelnější. Snažím se dělat věci, kterými mohu něco ovlivnit. Je však mnoho věcí, které individuální člověk ovlivnit nemůže. Těmi se nezabývám.

Otázky elektronickou poštou: Milan Kozelka
Uši a Vítr, BŘEZEN 2008