UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 08/2
Cena: 5,-

Obsah:
Rozhovor: Fido a Vladimír Smýkal - Havran
Sépiovou kostí: Miroslav Fišmeister
Dílna: Jan Balabán

MÁŠ-LI DLOUHÝ VLAS, NECHOĎ MEZI NÁS
Rozhovor s Vladimírem Smýkalem, přáteli zvaným „Havran“ (1951), nadšeným milovníkem múz, fotografem, výtvarným experimentátorem, chutnačem hudby mnoha žánrů, a hlavně života.

Na povrch prosakují tvé umělecké sklony, v nichž máš široký rozptyl. Jakou tvorbou se zabýváš a odkdy?
No, myslím, že umělecké sklony, to u mě je pěkná blbost, spíše se jedná o jakousi samomluvu, kdy se snažím vyblít ze sebe, co mě sere, ale i co mě nesere, a to fotkou, někdy nějakou PC grafikou, nebo barvičkama na pláténko, víš já si v podstatě ze všeho, a hlavně ze sebe, dělám srandu. Odkdy? Snad od základky.

Podobně neambiciózní byla i tvoje kariéra hudebníka.
Tos mě, Fido, pobavil, jaká kariéra? 60-tý léta, to na něco brnkal každej, kdo byl jen trochu normální, a potom už nic, jen tak vobčas v hospodě a až když jsou všichni přiopití a hlavně přihluchlí, no někdy je to sranda až do rána a pak to má i smysl.

Tys brnkal konkrétně na co?
Kytara, baskytara, foukal do foukačky a to se mi líbilo, vlezly se do kapsy, leč plíce už jsou v háji, ale jak říkám, nic zas tak nějak vážně jsem nebral, mně se chtělo hlavně se toulat a nežít na jednom místě, howgh. Jo a taky se tenkrát na muziku docela dobře balily baby, no to možná platí furt, já nevím.

Kam všude tě vítr zavál? A co tomu bylo příčinou? Utíkal jsi, nebo to bylo přirozené nutkání změnit lokál? Cos našel?

No, po celý republice, párkrát i mimo (PLR, MLR, BLR – to „L“ v názvech znamená lidová), teda kam se mohlo. Utíkal jsem, abych cosi poznal, hlavně lidi, pochopitelně v různých lokálech, jak jistě víš, u nás se v lokále dovíš všechno, co potřebuješ. Vobčas hrozil § 203 – příživa, fachat se mně moc nechtělo, no jak asi každýmu. Poznal jsem pár lidí, z nich většina je tak či onak už zcela jinde, co jsem našel? Mám na jazyku to krásné slůvko, ale snad sám sebe.

Jak se zpětně díváš na dobu „předplyšovou“? Nikdy neuvažovals o emigraci?
Předplyšová, to jsem ještě neslyšel… Všudypřítomnej strach, někdy hraničící s paranoiou, ale mám pocit, že lidi, se kterejma jsem se stýkal, měli k sobě nějak blíž, jinak to myslím dobře vystihuje slogan, kterej býval v hospodách u výčepu „MÁŠ-LI DLOUHÝ VLAS, NECHOĎ MEZI NÁS“ a někdy bylo fakt lepší nechodit, ale ten pocit mám někdy i teď, když poslouchám své vrstevníky. No, to byly teda 70-tý léta, 60-tý to byl velkej mumraj, sranda a pro mě mládí. Ne, o emigraci jsem nikdy neuvažoval.

Byls připravenej dožít s bolševikem, nebo očekávals, že režim padne ještě během tvého života?
V 80-tejch letech jsme se ženou měli tři malý děcka, což byl docela frmol. Na bolševika jsem sral celej život, snažil jsem se, aby mi do života zasahoval co nejméně, nechodil jsem volit, nebyl v jejich přidružených spolcích, nic po nich nechtěl, ale to nebylo žádný hrdinství, tak když slyším, co kdo všechno musel, tak se jen směju a když vo tom mluví ti jejich vlezdoprdelkové, současní antikomunisti, tak to se mi chce blejt.
No, jestli jsem byl připravenej s nima dožít, asi jo, ale když přišel Gorby, bylo jasný, že nějaká změna bude.

Když si promítneš časovou osu od šedesátých let po rok 1989 a období po něm, jak vnímáš klady a zápory jednotlivých časových období?
60-tý léta – moje mládí, a to je vždycky príma, teda bejt mladej, a vony ještě byly specifický vzpurností mladejch po celým světě, odvázaností a proti dnešku téměř mizivou mírou násilí mezi lidima. O muzice netřeba mluvit, z toho žiju dodnes, prostě kapela, kam jsi strčil nos a ucho. 68 rok u nás, tak to byl úlet se vším všudy, konec konců i ten blbej srpen, lidi byli fakt lidi, pravda, rok nato bylo všechno jinak. 70-tý léta to byla jedna velká kafkárna. V 80-tejch letech, mám dojem, že se lidi naučili s bolševikem žít, zanadávat si doma, využívat systém, kterej se podle mě požíral už sám, protože soudruzi už neměli šanci účinně zabránit informacím odkudkoliv, aby se k tomu, kdo měl zájem, dostaly. 89-tej rok to už bylo jen vyvrcholení neuvěřitelně zmatenýho vedení státu (Jakeš atd.) a operetka zvaná samet jen taková tečka, prostě konec komedie, zvané reálný socialismus. Období po 89-tým pro mě velmi výstižně definoval myslím Ludvík Vaculík, který řekl „padl komunismus a hned se začaly vracet důvody, proč vznikl“, já myslím, že jsme nedokázali využít šanci s tím něco udělat. V současnosti už zase žiju v tom nejlepším systému a režimu, který má pár bagatelních chybiček a kdo zrovna to tak necejtí, tak je socka, komouš, ekoterorista atd. Podle mne největším trumfem bolševiků byl lidskej strach, protože to je živná půda pro manipulování s lidima a to se používá dál, myslím, že s tím souvisí i dost velká míra násilí a agresivity ve společnosti.

Dneska je taky ohromný množství kapel. Můžeš plnejma hrstma nabírat a vybírat si ze všech možnejch i nemožnejch škatulek. Je to jev podle tebe srovnatelný s šedesátýma rokama?
Vcelku jo, obzvláště v tom, čemu já říkám under, jen jsou současný kapely daleko originálnější a všichni umí daleko líp hrát. Jinak popík ten je stejně blbej a nudnej jako tehdy. Jak bys definoval „underground“?
Vždycky mě na něm lákalo, že se definicím vzpírá. Znamenal a znamená pro mě společnost ještě nezmanipulovaných lidí, kteří nemají implantovaný TV ovladač v ruce, nejsou přikovaní ke košíku od hypermarketu, nelezou kvůli jakési kariéře kdekomu do zadku, neříkaj vojebání staré bábinky vo úspory byznys, ale snaží se žít po svém, neztratili ještě empatii a někteří dokáží o sobě a světě okolo nich vydat skutečně svobodné a skutečně tvůrčí sdělení, na formě už tolik nezáleží, hudba, výtvarno, poezie nebo „jen“ způsob života.

Hudba, výtvarno, poesie nebo „jen“ způsob života – jistě máš své favority. Dokážeš některou z figur podtrhnout? Je pro tebe někdo skutečným představitelem toho ryzího undergroundu?
Začnu u způsobu života, vo tom jsem mluvil už, ale pro mne to jsou lidi, co potkáš na festivalech (Krákor atd.), v Boru, v hospodě, já je už potkal i v lese, však víš, prostě lidi, co se do nikoho neserou a nenechaj si od nikoho nasrat na hlavu. Hudba, tak to by bylo na dlouhý povídání a stejně bych polovinu toho, co bych chtěl říct, zapomněl, tak krátce o domácí scéně. Takovým fakt undergroudem, jsou pro mě SPB (Skrytý půvab byrokracie – pozn. red.), to jsou téměř zvukový kouzelníci, IDIOT CRUSOE, skvělý výraz a charisma, zvukově pro mě dost originální je ČOČKA, ale je jich hodně, co poslouchám z CD od tebe, tak jen namátkou, ŠPINAVÝ NÁDOBÍ, BBP, POSTIŽENÁ OBLAST, KAPELA SOBOLA, ZÁVIŠ, JAN LAMRAM, MIRA KUBÍN a pochopitelně starý skvělý PPU (Plastic People of the Universe – pozn. red.) a DG307, ale vím, že je jich víc. K poezii jen asi toto, většinu textů výše zmíněných kapel považuji za poezii. Skutečně podzemníma básníkama snad pro mě jsou Pavel Zajíček, J. E. F. a pro mne i starý skvělý Vladimír Holan. Ve výtvarném podzemí se vůbec neorientuju, protože od mladejch jsem vlastně nic moc neviděl a co jsem viděl, mne zas tak moc neoslovilo.

Jak se stavíš k protipólu – k oficielní kultuře? K prknům, která znamenají svět?
Oficiální kultura, pokud myslíš zábavní průmysl, tak ten mne vůbec nezajímá i když je vlezle všudypřítomný, prostě jak zpíval Zappa, sliz.

Seš rád na světě?
Řekl bych střídavě, ale vlastně jo.

Otázky elektronickou poštou: Fido
Uši a Vítr, únor 2008