UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 08/1
Cena: 5,-

Obsah:
Rozhovor: J.E.F. a Mira Kubín
Sépiovou kostí: Jiří Valoch
Dílna: Jan Vlk
Programy – Plány – Anonce – Glosy

NAJÍT RYTMUS VLASTNÍHO ŽIVOTA
Rozhovor s Mirou Kubínem (1956), o němž J. m. Brabec říká: „…dost živočišný typ písničkáře, s rockovým nátiskem…, vzhledem k tomu, jak na tu kytaru hraje dřevorubecky, tak z ní leze dost dobrých tónů.“

Na svém nedávno zahájeném webu máš motto z Magorových dopisů Juliáně: „Přišel jsem na to, že nejdůležitější je najít rytmus vlastního života a neměřit ho životem okolí. To bych pořád něco doháněl a to nechci.“ Co Ti v životě dala hudba či píseň, co ovlivnila a co Ti dává dodnes?
Nikdy jsem se takto nezamyslel. Zkusím to. Když jsem chodil v dětství do houslí, tak toto mně neříkalo nic a když jsem opakovaně donesl v žákovské knížce „neuměl nic“, rodiče pochopili, takže jsem s tím po pár letech dřiny seknul, možná bohužel. Pozitivně jsem začal hudbu vnímat asi díky Jiřímu Černému a jeho pořadu Dvanáct na houpačce, kde mě dostávaly písně Ulrychových, Petra Nováka, Karla Kryla, a nějak v té době, tedy v druhé půlce šedesátých let, k nám do Letovic přijeli Olympic, ti mě též zaujali a z venku si vzpomínám třeba na Bee Gees, Beatles, Beach Boys, a tím se vlastně dostáváme k tomu, že pro mě byla v tomto pubertálním věku důležitá píseň, hudbu jsem tedy vnímal pouze přes ni. Hodně mě dostávala melodie, nálada a v neposlední řadě texty. Měl jsem v té době spoustu zájmů, ale písněmi, ať již bigbítovými nebo folkovými, jsem byl zcela chycen. Více nebo spíše lépe vnímat hudbu mě naučil asi Marián Varga. Až při poslechu Collegia Musica mně přestala v hudbě chybět píseň a třeba zrovna za touto kapelou jsem vyrazil sám (sehnat k sobě podobného blázna jsem neuměl) kamkoliv, abych přes noc docestoval ráno zpět do školy, tehdy už střední. A podobně postižen jsem vlastně dodnes, dodnes vyjíždím za muzikou většinou sám. Ale to jsem ti asi neodpověděl na otázku, co mi hudba dává. Tak ještě jeden pokus... Hudba je pro mě pocit, možná postižení, někdy s dojetím, s tekoucími slzami, ale většinu času mně stačí ticho. Ale neměl jsi na mysli spíše mou aktivní hudbu?

Samozřejmě dotaz na Tvůj „aktivní život v hudbě“ měl následovat. Jak to tedy bylo? A kdy ses pokusil o první text? Co tě k tomu vedlo?
Toto trochu navazuje na to moje neaktivní pubertální hudební žití. Bylo to celé v jakýchsi vlnách. To, že nehraji na kytaru, mně vadilo od puberty, ale byv zaměstnán jinak, jsem to neřešil. Během střední školy jsem měl kamoša, kterej aktivně hrál a od něj jsem se konečně začal učit první akordy a kousky písní. To už jsem měl tříčtvrteční španělku za stovku, na jejímž krku jsem měl nalepeny barevné papírky s názvy tónů. V té době mě ale už zcela dostal šafránovskej folk, Merta, Hutka, Třešňák, Marsyas..., big bítu u nás v této normalizační době moc nebylo, ukázkou budiž Olympic, který plodil sračky jako Yveta a Závody lodí. Hrál se jazzrock, který byl establishmentem trpěn, protože měl v pojmenování slovo „jazz“, ten mně nevadil, ale jeho preciznost mě neoslovovala a já jsem dle možností vyjížděl, opět většinou sám, po republice za bigbítem nebo folkem. Na intru jsem měl naštěstí kamoše, které muzika též zajímala, měnili jsme spolu desítky párplů, sabatů, juriášů, takže mě válcoval hlavně britský hardrock. Sám jsem rozvíjel jen své folkové pokusy pod vlivem Hutky, Marsyas... V devatenácti vojna, kde se zdálo, že budu hrát a snad i tvořit víc, ale zramovaná ruka mě na rok a půl zcela vyřadila. To už ke mně dorazila i undergroundová vlna, cítil jsem násilím potlačovanou svobodu projevu a s tím souvisící protireakci, hodně mně byla blízká i ta přímočarost, tedy hudební nekomplikovanost, hraničící s primitivností, většiny těchto „nebezpečných protisocialistických živlů“. Nahrávky druhého a třetího festivalu druhé kultury mě asi ovlivnily nejzásadnějc. Po úrazu jsem koupil elektrickou kytaru, za pár set upravenou Jolanu, vypadala jako Gibsonka Alvina Lee z Ten Years After. Než jsem stačil udělat Alvina ze sebe, odtáhli mě na další rok a půl na vojnu. Na bigbít tam podmínky nebyly, dle možností jsem alespoň šmrdlal folk, jen tak pro sebe nebo pár vojáků. Až po návratu jsem složil svou první píseň, která se jmenovala „Chci tě“, kupodivu durovou a ne na tři, ale na pět akordů. Brzy jsem dostal lano hrát bigbít (z okna byl slyšet rachot mé elektriky) a má prvotina se objevila v kapelním repertoáru. To byla dobrá škola, hráli jsme ve třech s ambicemi utáhnout i taneční zábavy, konečně jsem byl nucen makat, učit se, cvičit, zvládnout i baskytaru. Když mě to začalo bavit nejvíc, stala se mně nemilá věc a já musel klukům oznámit: „Budu se ženit.“ Spousta starostí a tak muzika pár let zase nic. Až změna funkce v zaměstnání mi umožnila vzít si na pracoviště svou stovkovou kytarku a začít trochu hrát. Ale nic jsem svého netvořil, jen se pokoušel hrát ty starý bigbíty a underfolky, teď už i Charlieho Soukupa, Sváťu Karáska, hodně Kryla, a pak i Pepu Nose, ten se taky s ničím nemazlil, jo a i třeba Bluesberry, ti to hezky hrnuli a měli vtipný texty… Občas jsem hrával po chatách a hospodách, můj rekord je jeden Silvestr, ten jsem táhnul od večera do pěti ráno sám. Ještě k té mé první písničce, byla to zamilovanost, možná nadrženost, ale asi oboje a asi to je patrno z názvu, že? Obsahově primitivní, s chybama, ale znám horší i od profíků… Svoje věci jsem začal dělat snad před dvaceti lety, ale byly to jen hudební nápady a teprve poslední roky dělám celé písně, už mám možná konečně trochu co říct. První hotovou věcí z této, dosud poslední, éry je píseň „Hyeny“, kterou hraju dodnes. Po rozchodu s manželkou jsem se přestěhoval a ty „starostlivé“ spoluobčany fakt nešlo přehlídnout. Samozřejmě šlo, ale asi jsem nechtěl nebo neuměl.

Všiml jsem si víckrát, že máš silně vyvinutý cit pro spravedlnost a to, čemu se říká „morální cítění“ (což myslím v tomto případě veskrze pozitivně) – souvisí to nepochybně s Tvým základní vnímáním světa – jaké je?
Ty mně dáváš… Další otázka, již jsem si dosud nikdy nepoložil. Přiznám se, že byť mně vadí jakákoliv nespravedlnost a bezpráví, už mnohokrát jsem dostal po čenichu, a to i doslovně, když jsem jej někam strčil ve jménu spravedlnosti, a tak se snažím být opatrnější. Nevím zda-li ti odpovídám správně, nicméně, moje vnímání světa bych snad popsal asi jako: žij a nechej žít, přej a bude ti přáno… a to nejlépe vždy, všude, na všech úrovních. To je tedy moje, asi hodně idealizovaná, představa, vedle které jsem si samozřejmě vědom reality, která je více či méně odlišná a snad by se dala nazvat Boj. Boj o přežití je v pořádku v přírodě, ale mezi námi, co máme takzvaný rozum, je to svinstvo, protože existují kreatury, kterým nestačí přežít. Takže nezbývá, než být ve střehu, i když nejsem antilopa a soused lev. Snažím se ovšem nechávat na sebe působit více ta pozitiva kolem než marast, vnímat člověka co nejlíp, což se mi snad daří. Jen nezapomínám na slova Pavla Zajíčka v rozhovoru s tebou, která upozorňují, tedy alespoň mě, na nebezpečí lidské stádovitosti. Vzpomeňme různé „ismy“…

Jsi znám taky jako organizátor letovického festivalu „Hudbovar“, který má už dost slušnou tradici, můžeš říct několik slov o něm, a také o tom, jaké má vyhlídky do budoucna?
Hudbovar je vlastně pokračováním „Bigbítu na hradě“, který jsem dělal původně na Svojanově. Zaměřením byl vždy něco mezi bigbítem, folkem a blues s cílem něco udělat pro lidi z regionu, včetně kapel. Přednost má vlastní tvorba, letos, tedy 21. června, vystoupí například Tom Jegr & Gang, Ciment, Kaderus Blues, ale začínám uvažovat o posunutí do větší syrovosti, do jakési hlubší vnitřní opravdovosti, jak ji přináší ta nejméně oficiální scéna, kterou ty znáš dobře a které hodně zjednodušeně říkáme underground.

Jak se Ti jinak daří na světě a jak jsi spokojen se svým místem v něm?
Díky, hezká otázka. Snažím se žít tak, abych se mohl cítit spokojen. Možná, že bych měl být opatrnej a neříkat, že se mi daří dobře, protože to může být pro někoho důvodem k závisti a nepřejícnosti, ale na to už dávno kašlu. Všechno jsem si vždy musel vybojovat a odmakat, což trvá dodnes, ale snažím se užívat si života. Více se snažím mít rád lidi a zároveň se učím i více vnímat to, že oni mají rádi mě, to mě hodně posiluje. Občas se snažím připomenout si jednu krásnou větu Lennyho Kravitze: „Lidé tráví moc času úvahami nad tím co bylo a co bude, místo toho, aby se soustředili na to, co je právě teď.“

Otázky elektronickou poštou: J. E. F.
Uši a Vítr, leden 2008