UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 07/05
Cena: 5,-

Obsah:
Rozhovor J.E.F. a Magor
Sépiovou kostí: Pavl Zajíček - básník, muzikant, zakladatel DG 307...
Dílna - Zkušebna - Sauna - Ateliér: Ivanovi do katalogu

Vždycky jsem bojoval pouze za sebe

Úplná verze rozhovoru s Ivanem Martinem Jirousem, nahraného v Brněnském rozhlase u příležitosti básníkových šedesátin. Rozhovor byl použit v rámci pásma životních vyprávění, autorských recitací a Mahlerovy hudby.

Martine, blíží se ti šedesáté narozeniny. Pamětníky i nepamětníky jsi chápán – vedle Václava Havla – jako možná nejznámější bojovník proti totalitnímu režimu. Jak splnil listopad 89 tvá očekávání?
Především, Eriku, není pravda, že jsem jeden z nejvýznamnějších bojovníků proti totalitnímu režimu. Nikdy jsem nebojoval za náš českomoravský národ. Vždycky jsem bojoval pouze sám za sebe. Že jsem za to odseděl osm a půl let, to je daň za hrdost. A klidně jsem ochoten sedět znova osm a půl let, a absolutně mě nezajímá, jaký režim mi vládne. A to mluvím absolutně upřímně. Já jsem bojoval za sebe, a to, že to mělo nějaký dopad na moje přátele, moje okolí, kteří dejme tomu pod mým vlivem se k něčemu rozhodli, to je druhotná věc. Ale nejsem bojovník za nikoho. Pouze za sebe.

Vůči slovu básník máme ostych dodnes. Ale přesto, jaký význam může mít či jaké místo si může „uzurpovat“ básník ve společnosti, jaká je dnes?
Především, básník si nesmí uzurpovat nic. Ani žádné místo ve společnosti. Básník může bejt rád, že je naživu a že ho jeho bližní nezabijou.

Jsi znám velmi dobrou pamětí. Jakou roli hraje paměť při tvém psaní?
S tou pamětí básnickou je to asi takto: Já jsem jako dítě miloval prózu, poněvadž jsem byl z relativně vzdělaný rodiny, středostavovský, a měli jsme doma v knihovně strašný spousty těch dostojevskejch a balzaků atd. Já jsem měl ve třinácti čtrnácti letech přečtenýho celýho Honoré de Balzaca, Dostojevskýho, Tolstýho a takovýhle voloviny. A poezii jsem jaksi nesnášel. A moje sestra Zorka, o dva roky starší, než jsem já, která mimochodem odešla loni v listopadu na Pravdu Boží…, bylo mi čtrnáct let a ona za mnou přišla a řekla, Ivane, já vím, že považuješ poezii za blbosti, ale přečti si tuhle báseň, a třeba změníš názor. A dala mi přečíst Paula Forta, Velryby, v překladu Hanuše Jelínka. Já ti ji řeknu:

Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli
, tak daleko, že proto holky plakaly,
na každém rozcestí Pán Ježíš na křížku stál,
páni markýzové v krajkách si ještě foukali,
a to ještě byla Panna Maria a to byl ještě král.

Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli,
tak daleko, že proto holky plakaly,
to každý námořník ještě na víru dal,
a třebas velcí páni na ni plivali,
to byla ještě Panna Maria a to byl ještě král.

A nynčko je každý spokojen
, mně je to jedno, námořníku, ale jak se říká,
každý je spokojen,
jsou pryč velcí páni, pryč Pán Ježíš,
teď máme Republiku a král byl popraven,
teď máme presidenta a žádné velryby

. Když jsem si přečetl tuhle báseň, tak se mně stalo to, čemu my zen-buddhisti – já jsem římskej katolík jako ty, ale kdybych nebyl římskej katolík, tak bych byl nepochybně zen-buddhista – stalo se mi to, čemu říkáme satori. To je nepřeložitelnej termín, záblesk vědomí, jako když dostaneš elektrickej blesk do mozku a změní se ti vidění světa. Díky této básni Paula Forta v překladu Hanuše Jelínka jsem pochopil, co to je poezie.
Neučím se věci nazpaměť, ale – poněvadž poezii miluju, od tý doby, co jsem si přečet tuhle báseň – znám tuny a tuny a tuny básní, nejrůznějších, a celý život objevuju nový a nový básníky, který jsem neznal. Pokud jde o Labutí písně, který jsem uměl nazpaměť – Jirka Gruntorád je vyvez – nebudu říkat, jak to proved – vyvez z kriminálu, z Valdic, protože když se ho na to ptali, tak řek, Jiří, to vám neprozradím, ta technika bude nepochybně ještě použitelná – ty jsou provázány vnitřními rýmy, čili stačí, abych si vzpomněl na jeden řádek a skrz něj to pak dám celý do kupy.

Tvoje básně se dají číst jedna za druhou na více stranách, aniž by to unavilo. Víckrát jsem si to ověřil. Jsou to básně s obsahem. Básně s momenty překvapivých obratů i obrazů, v nichž se zrcadlí celá tvá osobnost. Jsou to básně, jak se dnes říká, „o něčem“. Považuju to za veliké plus tvého psaní, tuto srozumitelnost, či někdy i doslovnost. Ani banality a lapidárnosti se nebojíš. Čeho se vlastně při svém psaní bojíš? Jak získáváš odvahu k publikaci?
Něčím se živit musím. I když – mám nakladatele tak mizerný jako třeba Jaroslava Erika Friče nebo Viktora Stoilova, který mizerně platěj – nicméně přece jenom platěj. Já jsem od Erika nedostal nikdy ani korunu za ty sbírky, ale v době příprav těch sbírek, co mi vydával, tak pravidelně posílal do hospody Pod věží v Dačicích, Karlovi Dvořákovi, různý částky a zapravoval tam účty, dva a půl tisíce dluh třeba nebo tři a půl tisíce atd.Jeden z důvodů tedy, proč publikuju, je, že potřebuju peníze. A druhej základní důvod – odvolávám se na citát z Písma svatého, kde je řečeno: Chceš-li milovat svého bližního, musíš především milovat sám sebe. A to samý platí i o poezii nebo próze, to je jedno. Jestliže se to, co jsem napsal – odhlédaje od toho, zda to jsou blbosti, nebo nejsou – nelíbí ani mně, jak bych to mohl mít právo prezentovat dalším lidem? Jestliže nějakej „umělec“ řekne, že ho nezajímá ohlas jeho díla, tak lže. Ohlas tvýho díla tě musí zajímat, poněvadž jinak bys to nesměl publikovat.

Něco jsem se od tebe doučil k jisté důslednosti: nenechat si nic líbit. Je v tom i silná poznamenanost z minulého režimu, impulsivní touha čelit násilí a nespravedlnosti. Byls od přírody vždycky tak impulsivní a výbušný?
Já jako dítě a jako adolescent jsem byl absolutní introvert, nenásilnej, nikoho jsem nepraštil. Děkuju bolševikům vstávaje lehaje, protože díky těm osmi a půl letům, který jsem odseděl v nejtěžších českých kriminálech, jsem se naučil, jak říkáš, s nikým se nesrat, nenechat si nic líbit. Původně a založením jsem introvert. Extroverta ze mě udělali oni. Jednou jsem jim to řek u výslechu – estébákům: O. K. Chcete ze mě udělat gangstera? Tak ho budete mít!

Nepřipadá ti tvůj vlastní život tak trochu zmařený, když se podíváš kolem na to, kolik možností se nabízí lidem ani z poloviny či desetiny tak talentovaných a schopných jako ty? Máš pocit, žes něco mohl udělat jinak, než udělals?
Od tý doby, co jsem se stal extrovertem, tak jsem žil i takovej život. To znamená, že báseň jsem napsal vožralej během půl hodiny, pak jsem to další den, když jsem to našel, ty papírky zmačkaný, zkouknul, buď jsem to zahodil, nebo jsem to dodělal. Ale např. Labutí písně, na ty jsem měl čas ¤ seděl jsem ve Valdicích tři a půl roku. Labutí písně jsou napsaný během roku. Pak jsem začal kšeftovat – znáš knížku Král Krysa – zkrátka kupoval jsem vietnamskej čaj za korunu osmdesát, a prodal za tři atd. Vod tý doby, když jsem začal kšeftovat, jsem nenapsal ani řádku. Ze dvou důvodů: jednak jsem na to neměl čas, poněvadž jsem byl tak zvanej magnát, kšeftující, a za druhý nelze slučovat svinstvo – i když to byl košér kšeft – nemůžeš být současně básníkem a vydřiduchem. Ale nicméně po tom roce a čtvrt nebo roku a půl, kdy jsem napsal ty Labutí písně, kde bylo 138 básní, tak jsem si řek, do prdele, kdo by toho čet víc? I tak to je dost tlustá knížka. A přestal jsem psát.
Ale to ti chci říct: Měl jsem čas si s tím vyhrát. Sám víš, že ty nejprostší básně dají nejvíc práce. Řeknu jednu z Labutích písní, s kterou jsem si hrál tři čtvrtě roku, než jsem ji dotáh. Je to báseň o Janu Zahradníčkovi, kterýmu umřely dvě holčičky na otravu muchomůrkou zelenou, když byl v kriminálu. Ta báseň mi dala nejvíc práce:

V té krátké chvíli usínání
než spánek padnul na víčka
vzpomněl jsem na Jana Zahradníčka
co musel milá snést

Proti němu je naše bolest
jen malá maličká

A tak když krátce po klekání
ustýláš postel holčičkám
poznáš že jejich modlitbička
k Bohu se musí vznést

za bolest Jana Zahradníčka
který se nedočkal

Před několika dny zemřel jeden neobyčejný člověk: profesor Masarykovy university a do r. 2003 ústavní soudce Vladimír Čermák. Z jeho známých tvrzení bylo publikováno např. toto: „V každé revoluci je třeba reagovat revolučně. Jsem přesvědčen, že prvek sametu postupně u nás dezorientoval široké vrstvy. Česká společnost se v tomto bodě zastavila na samém počátku cesty a nepojmenovala zlo.“ Jak jsi spokojen se spravedlností vůči své vlastní osobě po roce 89?
Nechtěj, abych tady poblil mikrofon. Poněvadž pan zvukař by to musel čistit. Já ti odpovím oklikou citátem z Mao C’ Tunga. Je to dosti zvláštní, já si Mao C’ Tunga nesmírně vážím jako filosofa, přičemž praxe, kterou on rozpoutal v život, je zrůdná. Nicméně řeknu tři citáty z Mao C’ Tunga:
První krátkej: „Bouřit se, bouřit se, bouřit se. Vzpoura je vždycky oprávněná.“ Druhej: „Lidi se mohou osvobodit jedině zdola. Zhora je možno je pouze ujařmit.“ A třetí citát, který jsem použil jako motto ke svý Zprávě o třetím hudebním obrození v roce 75, zní: „Ve velkých kulturních revolucích je jedinou metodou pro lidi, aby se osvobodili sami, a nesmí být užito žádné metody, která dělá věci za ně. Věřte lidem, důvěřujte jim, respektujte jejich iniciativu. Ať se lidé vychovají sami v tomto velkém revolučním hnutí.“
A u nás bohužel ten stádní zasranej českomoravskej národ nebyl schopnej se vychovat sám. Tak zvaná sametová revoluce, na níž jsem se podílel a v niž jsem skládal veliké naděje, je krach a důkaz sračkovitosti našeho společnýho českomoravskýho národa, jeho bezzubosti, zbabělosti a vychcanosti.

Trochu tvůj způsob psaní, ale i života, připomíná Charlese Bukowského, který zdůrazňoval, že většina spisovatelů vede hloupý život, což vysvětluje, proč hloupě píšou. Co si o tom myslíš? Život – a dílo?
Odpovím ti citátem z mého milovaného francouzského symbolisty, šlechtice, Villierse de l’Isle Adam. V jakémsi interview koncem devatenáctýho století se ho ptali: A co život, pane Villiersi? A on říká: „Život, ten za nás odbudou naši sluhové.“ Pro nás je blbý to, že nemáme sluhy, že si musíme dělat všechno sami.
Ještě bych k tomu dal dovětek: že většina těch spisovatelů žije za psacím stolem, a kdyby přišli do hospody čtvrtý nebo osmý cenový skupiny, tak by se tam posrali a utekli v hrůze. To nejsou spisovatelé, to jsou loutky na pódiu pseudoliteratury.

Otázky: J. E. F.
(krácené verze in: Uši a Vítr č. 5, květen 2007)