UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 07/04
Cena: 5,-

Obsah:
Rozhovor J.E.F. a Fido
Sépiovou kostí: Jakub Ryška
Dílna - Zkušebna - Sauna - Ateliér Zdeňka Řezbová
Programy – Plány – Anonce – Glosy

Nasranost, štěstí, povinnost…
Rozhovor s Igorem Látalem, známým spíše pod přezdívkou Fido (1978), organizátorem, glosátorem, archivářem a dokumentaristou, který se ještě nebojí nazvat své internetové stránky „Underground Pages“.

Co tě žene k organizování akcí, které už řadu let (ač věkem ne-stár) děláš?
Kombinace nasranosti, setrvačnosti a pocitu štěstí. A samozřejmě i jisté formy povinnosti. V každé době, v každém režimu, vždy a všude je lidu předkládán vzorec společensky přijatelných hodnot, hojně dokrmovaných reklamou a iluzí veřejného mínění, není se co divit, že ony hodnoty se mění, a domnívám se, že nikoli k lepšímu. Tahle atmosféra hodná poblití je naroubovaná drtivé většině lidí. Každý den včetně neděle otevírají Blesk a pouštějí televize, ordinují si „islámské bubu“, dobrovolně přijímají evidentní lži, konzumují 30 let stejný sračkopop a ještě u toho prožívají jakýsi pocit uspokojení. Zvykli si na kýč, vnímají ho coby samozřejmost. Rád stojím na druhé straně.

Ale řada mladých lidí to třeba i cítí podobně jako ty, – jak si potom vysvětluješ onu ochablost většiny těchto lidí, kteří místo toho, aby pracovali (a organizovali) zde, odjíždějí „vydělat si“ (na co?) do ciziny? Je to jenom „snaha po poznání“ nebo jen snaha o trapné „hmotné zajištění“?
Zase bych to tak nedramatizoval. Mladí lidé vždy jezdili „na zkušenou do světa“. Důvody se dají těžko zobecnit, každý má jiný hodnotový žebříček, každého motivy jsou odlišné. Pro někoho znamená vrchol spokojenosti balík peněz, pro jiného je to poznání více či méně hlubší. Myslím, že ti, co v sobě najdou sílu vycestovat, patří ve společnosti k těm nejméně ochablým. Mnohem víc zarážející je ochablost u nás doma, tedy ne že by jinde byla menší, ale ta naše se nás bezprostředně dotýká, číhá na každém rohu. S masivním nástupem mobilních telefonů, počítačů, internetu se mění přístup k životu, lidské povahy. Moderní technologie již jsou spíše zlými pány než dobrými sluhy. Snižuje se počet lidí, kteří čtou knihy, vlastní fantasii dobrovolně mění za virtuální realitu. To je pro mě ochablost, nikoli že někdo odjede do ciziny.

Jak sis tříbil svůj „hudební vkus“? Jak ses vůbec k muzice, resp. k pořádání – převážně hudebních – festivalů dostal?
Vkus si tříbím pořád. Nové objevuji, staré oprašuji, srovnávám. Některé věci se vryjí pod kůži na první poslech a časem ztrácejí sílu, vyčpějí. Krásu jiných se mi daří objevit teprve po letech, nebo taky neobjevím nic a zůstane mi nadobro skryta. Jezdím po festivalech, chodím na koncerty – bezprostřední kontakt je nesrovnatelný s poslechem byť vysoce kvalitní nahrávky. Snažím se věřit svým instinktům,nenechám si moc kecat do vkusu. Řada lidí si však tvoří názor podle mizerných recenzí, hitparád a podobných scestných ukazatelů, nechají se nezdravě ovlivňovat. Je snad měřítkem kvality prodejnost desek a množství stažených skladeb v mp3? Tím nechci říct, že by se člověk měl zcela izolovat, nečíst recenze, programově odmítat věci komerčně úspěšné. I tady lze jistě nalézt věci inspirativní a zajímavé.
K pořádání jsem se dostal přes pankáče Fučíka v roce 1998, který se nakonec z realizace festivalu nějak vypařil. Z pankového festivalu tak vznikl první ročník Krákoru. Zpětně se na tu akci dívám s mírným zděšením, dramaturgie veškerá žádná, bordel ve všech pádech, hromada ožralých. Takovej vesnickej čoch.

Co si slibuješ od Krákoru do budoucna? Čím chceš oživit dramaturgii, jak ovlivnit „bordel ve všech pádech“ a „hromadu ožralých“? Věříš ještě v potenci kultivovaného publika?
Od dob skalních počátků uplynulo hodně vody. Často mi bylo někdejšími spolutvůrci festivalu vyčítáno, že si z něj dělám festival vlastní. Může to znít jak chce samolibě, však teprve poté, co byla dramaturgie festivalu čistě moje osobní věc, začal mít Krákor čitelnou tvář. Práce na festivalu neznamená vylepit měsíc před akcí plakáty a inkasovat u vstupného. Je to soustavná, celoroční práce. Krákor má dnes všechno, co by mít měl, vedle hromady muziky jsou to divadelní představení, autorská čtení, výstavy, projekce filmů. Nechci z příjemné akce budovat další Trutnov. S publikem jsem na výsost spokojen, do značné míry se z Krákoru stala událost vhodná k setkání lidí, kteří se přes rok nemají možnost vidět, přičemž přibývá i nových tváří. Co tedy vylepšovat? Makat, pilovat, vybrušovat, vždycky je co.
Publikum bývá takové, jaká akce sama. A hromada ožralých? Nemusí vypadat zrovna jako tehdy v Silůvkách. I chlastat se dá poctivě a přitom kultivovaně. Prioritou má být kulturní zážitek, opojení čímkoli je druhotné a myslím, že je to i případ Krákoru.

Jak by to mohlo vypadat (s Krákorem) letos?
Letos proběhne devátý ročník, festival se znovu stěhuje. Začal v Silůvkách, pět let existoval v lese za Moravským Krumlovem. Vždy šlo, přísluší-li mi soudit, o akci mírumilovnou, poklidnou. Přesto vždy vadil. Jestli si někdo myslí, že doba, kdy vlasatci byli problém, je pryč, je na omylu. Na Krákoru vystupují interpreti široké veřejnosti neznámí, nebo známí velice málo a lidi se neznámého bojí, obzvláště, je-li „to“ soběstačné. Věřím, že kdyby Krákor nesl podtitul „hledáme nové talenty“, případně byl pod patronátem nějakého potentáta, byl by obecně přijímán kladněji. Co lidi nemají podprahově vryto ustavičnou mediální masáží je přinejmenším divné. Lidi se děsí představy, že by se jim „to neznámo“ mohlo třeba i líbit. Prioritou pro Krákor je získat adekvátní prostor, nejlépe soukromý a s loajálním majitelem. Oba předchozí prostory byly majetkem obecním a jejich dočasní správci nedělali nic jiného, než vymýšleli, jak akci zatopit, znemožnit, poškodit. Nakonec nás vypudili, ale proč vlastně?

Mohl bys z letošních vystupujících označit někoho jako vyslovený objev, oproti dřívějším ročníkům? Jak bys charakterizoval případný posun v dramaturgii? Je z čeho vybírat na kolísavé scéně stále ještě nezávislé?
Myslím že „parametry“ nejlépe splňují Chór vážskych muzikantov z Trenčína. Objevil je pro mě Štěpán Stejskal, který je pamatuje ještě z osmdesátých let. Na festivalu Konec léta mi věnoval jejich desku „Plesniví starci“ a tenhle nestárnoucí ansámbl mně učaroval. Na Slovensku jsou dnes jednou z nejkultovnějších kapel, nicméně u nás je zatím zná jen hrstka fajnšmekrů. Věřím, že i díky Krákoru budou mít více příznivců i u nás. Celkově však letošní účinkující nejsou žádná ořezávátka.
Posun v dramaturgii vnímám nejvíce na doprovodných programech, obzvláště pak ve filmové sekci. Od loňska je tohle parketa Martina Chlupa, který ji společně s přáteli zvládá na výbornou, koneckonců je to člověk od fochu. A je-li z čeho vybírat? Bezpochyby je a ještě zatraceně dlouho bude.

Vidím, že jsi optimista. Jak se máš jinak? Je známo, že rád cestuješ. Jakub Deml kdesi píše: „… kdo rádi cestují, zatěžte jim svědomí“. Barbey d’Aurevilly zase píše o „málu atomů vázaných“… Co znamená cestování pro tebe?
Potím chřipku a těším se do hospody na kus řeči a studené pivo s pořádnou čepicí.
Cestování je – nepopírám – jednou z mých vášní. Každý si ten pocit s batohem na zádech, tisíce kilometrů od rodné hroudy, musí vyzkoušet sám. Kdo nezažil, nepochopí a bude jen věčně nespokojen blbě mrchtat, místo aby se po sté, s radostí v srdci, vracel.

Máš pravdu. Cestování – taky – chce odvahu. Jakých vlastností si u lidí nejvíc vážíš?
Převážně dobrých, ač může nastat situace, kdy mohou být prospěšné i ty z druhé kategorie a samozřejmě naopak. Důležitý je poměr jednotlivých vlastností – ten je určující pro charakter lidské povahy. Nesnáším svině, ale taky mám vážné obavy ve společnosti „bezelstných dobráků“ – v drtivé většině totiž není všechno zlato, co se třpytí.

Myslím, že tou „prospěšností vlastností z druhé kategorie“, tedy špatných, mateš pojmy…
Nelze napsat, které vlastnosti si nejvíce vážím! Uvykli jsme si vidět více odvahy na slabém, více moudrosti na hloupém. Uvykli jsme vážit si dobrých vlastností více tam, kde je nepokládáme za samozřejmé. Moudří a odvážní tak zůstávají s nevyslovenou samozřejmostí v pozadí. A co je víc? moudrost, upřímnost? chrabrost? vytrvalost? A koho si vážit víc? Na takovou otázku odpovědět nedovedu.

Uši a Vítr, duben 2007