UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 07/03
Cena: 5,-

Obsah:
Rozhovor sestavený z citací slov Josefa Šafaříka
Sépiovou kostí: Takový obyčejný den mezi Louny a Brnem /Lábus
Dílna: Mroš & The Voices
Programy – Plány – Anonce – Glosy

ZÁPASIL JSEM SÁM SE SEBOU O SEBE
Rozhovor, sestavený z citací slov Josefa Šafaříka (1907-1992), .losofa-esejisty, autora knih Sedm listů Melinovi a Cestou k poslednímu, zapsaných v denících J. E. F. (1972-87). Dodatečně doplněno otázkami.

Myslíte si, že se vám podařilo v životě vykonat vše, co jste vykonat chtěl?
Zápasil jsem sám se sebou o sebe. Mohu říci, že ta práce nebyla marná. Moje zápolení a práce směřovaly k tomu, vyznat se sám v sobě, dojít jistého poznání smyslu svého vlastního života. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ne být postaven někým jiným, zvnějšku. Má cesta není recept, ani návod. Myslím, že jsem došel až tam, kam jsem mohl dojít. Nic podstatného jsem nezanedbal.

Vaše dílo ve své .nální fázi pojednává především, zjednodušeně řečeno, o původu a působení moci. Dovedete si představit, že moc může být chápána také jako jeden z darů Božích? Jak byste pohlížel na takový aspekt moci?
Každá moc korumpuje. A čím větší moc, tím více korumpuje. Absolutní moc pak korumpuje absolutně. Moc jako „dar Boží“? Víte, Amiel říká, že víra je jistota bez důkazů. Víra, pokud zůstane sama sebou, pokud nezačne dokazovat, je neporazitelná.

Jak nahlížíte onu křesťanskou „zabydlenost“ za maskou slov bez žitého obsahu, úkonů bezmyšlenkovitě vnějších?
Mohu říci, že nejvíce křesťané, a zřejmě vůbec nejvíc katolíci, kolem mne vždycky chodili jako pávi. Bylo to, jako by se nějací nebešťané dívali někam hluboko do plamenů pekelných. To dílo, které ležípřede mnou na stole (Cestou k poslednímu, vydáno v r. 1992, pozn. red.), jsem nepsal proto, že bych chtěl něco takového psát, ale proto, že jsem nemohl jinak. Psal jsem je jako křesťan, který tímto chtěl ostatním křesťanům osvětlit úskalí jejich životní praxe, vyšlapaných cest. A přesvědčení, jak jsem k nim sám zákonitě dospěl. Je to výpověď, kterou jedinou jsem pro sebe shledal pravdivou a nutnou zaznamenání. Psal jsem jen to, co jsem musel napsat za sebe, ve své životní situaci, se svými životními zkušenostmi a svými teoretickými a jinými pochybnostmi.Všude zdůrazňuji povinnost myslet, stejně tak křesťana jako každého člověka, bez lži, bez sebeklamů, bez za.- xovaných vzorců. Kdosi řekl, že když člověk myslí, Bůh se směje. Četl jsem Bibli bedlivě, a nikde jsem nenašel, že by se Bůh smál. Tato kniha vyjadřuje názor autora jako křesťana, a to jako křesťana právě v dnešním světě. Uplynulo už skoro druhé milénium od příchodu Kristova a je stále těžší rozlišit křesťana od nekřesťana. Působení křesťanovo v dějinách, ať už smýšlí soukromě jakkoliv, je vlastně zkorumpováno mocí jako život kteréhokoli člověka v dějinách. Tato bytostná schizofrenie nejenže nesignalizuje tisícil eté království Kristovo, které tady přece dávno již mělo být, ale naopak současnou hořkost krize identity člověka jakožto bytosti – s porovnání s autenticitou stroje ve světě techniky – hrůzyplně neautentické. Křesťan se v dějinách zabydlel, jako by to odpovídalo jeho křesťanskému přesvědčení. Když jsem byl v Itálii a viděl jsem první jeptišku, jak se za volantem auta prohání Svatým městem, uvědomil jsem si, že křesťanům se stává pravým bohem – bůh z mašiny: deus ex machina.

Papež Pius XII. kdysi řekl, že tragedií naší doby není to, že lidé hřeší, ale to, že se ztratil samotný pojem hříchu. Dnes se nemyslí ani na hřích, ani na odpuštění. Ani jedno ani druhé nemá smysl. Jaký je váš názor?
V křesťanství je nebezpečí příliš snadného odpuštění. Pokud se ztratí věci nenahraditelné, nemělo by to být odpuštěno. Protože je to krádež na smrti! Ale kam vede cesta světcova? Je silná absurdnost v tom, ošetřují-li nemocné právě světci. Nemocný se chce uzdravit, kdežto světec mu přeje více, přeje mu něco lepšího. Soucit a láska jsou antagonismy. Soucit doprovází ke smrti. A naděje – to je zkušenost přímo klinická – je nacházena až na samém dně beznaděje. Je známo, že těžce nemocní lidé strašně si během celé choroby zoufají, ale není-li už vůbec žádná naděje, není-li už vůbec žádný záchranný bod, ve chvíli naprosté beznaděje, svitne jiskra opravdové naděje.

Mohl byste se vyjádřit k výchozím motivům, které stály na počátku vašeho nejrozsáhlejšího díla, jehož rukopis máme před sebou?
Tato kniha byla inspirována a tvarována především Prahou, pražskými lidmi – i když byla napsána v Brně. Byla psána vlastně čtyřicet let a dá se říci, že pražský zájem a pražští přátelé měli na její tvar i obsah větší vliv než region, ve kterém vznikla. Na Moravě takováto objednávka nikdy nebyla.

Záleží vám na tom, jak bude vaše kniha vnímána a pochopena?
Tu knihu jsem nenapsal proto, že bych ji chtěl napsat, nýbrž proto, že jsem ji napsat musel. Rád bych, aby se křesťané zamysleli nad tím, co zameškali, že jsem takovou knihu musel napsat. A všechno, co jsem napsal, směřuje k vypořádání se s mocí. Máte už nějaké reakce?
Víte, Havli jsou lidé veřejní. Všechno, co dělají, je veřejné. Oni nemají žádné soukromí. I ten jejich byt je průchozí. Tam se k tomu může dostat ledakdo. A už mám i odezvy: Nějakému… tuším, Sokolovi… to prý nesedělo. Já jsem tu knihu nenapsal, abych někoho přesvědčoval. Ale mohu brát v úvahu názor na ni jen od toho, kdo ji dočte do konce. Některé závěry uprostřed knihy nejsou ještě de.nitivní. O závěrech, ke kterým jsem se dopracoval na konci, jsem neměl tušení, když jsem stál na začátku knihy. Chtěl jsem napsat knihu o podstatě a původu moci. Chtěl jsem psát objektivně, ale tady u nás nejsou podmínky objektivní, protože jsou ujařmeni, pod botou, jak nekřesťané, tak křesťané. Proto by se možná zdálo, že jim, křesťanům, ještě přitěžuju. Ale lidé na západě mluví mezi sebou svobodně. Tu knihu je potřeba chápat v objektivních podmínkách.

Kdy byste ji chtěl dokončit?
Já už s tím nic dělat nebudu. Je to „cesta k poslednímu“, tedy cesta neukončená. Není to hotové, není to poslední, protože závěrem knihy cesta nekončí. Ta bude neuzavřená do smrti.

Mohl byste formulovat svůj názor na tzv. poslední věci člověka, ve smyslu náboženském?
Musel bych odpovědět: Tady nejsem kompetentní.

Vedle otázek moci vaším dalším hlavním tématem vždy byla situace vědecko-technické civilizace a kritika vědy, jejíž postupy vedou k „likvidaci světa“. Dal by se váš názor vyjádřit stručně?
Atomizování vede k rozkladu světa „poznáním“, a uvolňuje tak energii, kterou potřebuje pro svou práci. Rozkladem mrtvého světa ničí svět živý. Věda je jako had, který požírá svůj vlastní ocas. Ke svému působení potřebuje energii, kterou získává ničením světa. Její činnost je paradoxem. Evoluce vědy se uskutečňuje za předpokladu entropie.

Ve vašem díle mají důležité místo otázky umění, krásy, toho, čím život člověka se odlišuje od vegetace. Také často užíváte slovo kýč. Čím se kýč od umění odlišuje?
Když jsme byli v Syrakusách, viděli jsme tam obraz, původně prostou devocionálii, reliéfní odlitek z pálené hlíny, Panny Marie Syrakuské, který ronil skutečné slzy. Ale prostá věřící, která se k tomu obrazu modlí, může vidět čistou krásu! Jde o to co, ne jak. Dítě když maluje, maluje vždy něco, ono co, které nemůže být nikdy kýčem. To jak už je přidáno. Když došlo k fetišizaci umění, začalo docházet taky ke krádežím. To by ještě např. barokní člověk nemohl pochopit. Když udělal anděla a někdo by mu ho vzal, tak by si udělal jiného anděla, jinou Panenku Marii. Ten zloděj tehdy by ještě z barokního chrámu neukradl nic. Teprve když se Umění začalo fetišizovat a začalo se prohlašovat, že všechno lze koupit a jde jen o to, kolik to stojí, toto co tady už úplně mizí. To je tajemství kýče. Kýč, tam je klíč. Jakmile kultura po dlouhém a pomalém nástupu dosáhne prudce svého vrcholu, své dokonalosti, mizí, je zničena. Už nejde o to co, ale o to jak. Já vždycky, když se před kupou papírů dostanu k jak, okamžitě vstávám od stolu. A řekl bych to třeba ještě jinak: David ve .orentské Akademii je výsostné dílo umění. David před .orentskou Signorií je ukázka znamenité řemeslné práce. Tisíce Davidů na .orentském tržišti je pouhá prefabrikace kýče.

Ve kterém z minulých století byste chtěl žít?
V takovém, v kterém se nejmíň válčilo.

Uši a Vítr, březen 2007