UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 07/02
Cena: 3,-

Obsah:
Rozhovor: J.E.F. a Tomáš Vtípil
Sépiovou kostí: Matěj Široký
Dílna: Libor Krejcar
Programy – Plány – Anonce – Glosy

HUDBU ANI TEXT NELZE VLASTNIT
Rozhovor s Tomášem Vtípilem (1981), muzikantem, slam-poetou, zakladatelem kapely Čvachtavý lachtan, experimentátorem na poli elektronické hudby, spolutvůrcem mnohých poeticko-hudebních projektů.

Jsi znám jako muzikant akustický i „elektronický“. Jak bys pro sebe tyto dva rozličné způsoby hudebního projevu a působení charakterizoval?
Mezi „akustickým“ a „elektronickým“ projevem nevidím rozdíl. On reálně neexistuje ani v praxi: i elektronické hudební nástroje rozechvívají konkrétní masu vzduchu na konkrétním místě (což má za výsledek zásadní vliv) a vytvářejí akustické jevy, tj. zvuk. Naopak i hra na violu da gamba se dostává na „elektronické“ území už jen tím, že je snímána mikrofonem a zesílena nebo zaznamenána. Jde tedy spíš o jakýsi dost vágní rozdíl ve vnímání těchto způsobů hudebního projevu. Vsadil bych se, že leckdo, kdo pranýřuje elektroniku v hudbě jako „chladnou“, „nelidskou“ atd., netuší, kolik studiové a počítačové práce se skrývá za jeho oblíbenou nahrávkou dejme tomu rumunského folklóru. Subjektivně vnímám určitý rozdíl díky tomu, že „akusticky“ většinou pracuju s jinými lidmi, „elektronicky“ hlavně sám. To skrývá nebezpečí ztráty re.exe, jakéhosi autismu, zahrabání se do iluzorních nuancí a zdánlivě nekonečných zvukových možností, které nebudou nikdy využity, protože se jimi budu prodírat tak usilovně, že nezbude čas na hudbu. Ale to se může stát i básníkovi nebo tomu hráči na violu da gamba. Takže opakuju, žádný podstatný rozdíl zde necítím.

Když jsme u těch „žánrů“ či způsobů projevu – co slam poetry? Změnilo se něco u tebe od doby tvého olomouckého „vítězství“? Oslovuje tě stále? A kam jde?

Slam poetry je skutečně spíš způsob projevu než „žánr“. Ve slamové soutěži se může uplatnit jakýkoli poetický projev, není vůbec pravda, že je to vždycky rap nebo improvizovaná „freestyle“ slovní kanonáda. Spíš než za směrodatný žánr tedy slam považuju za jeden z projevů určité tendence, nejen v literatuře, a tou je odklon od .xovanosti a příklon k performanci. Klesá prodej tištěného literárního textu, klesá prodej desek, ale lidé chodí na slamery a na DJs, kteří jim ten text přednášejí a ty desky pouštějí. Tak velká je žízeň po osobním oslovení, že je nakonec přijatelnější zaplatit za to, že někdo s plnou odpovědností mi desku přehraje (vlastně „odperformuje“), než abych si ji koupil domů a vlastnil ji. Hudbu ani text přece nelze vlastnit, současné pojetí autorských práv je asi omyl. Je poněkud komplikované hovořit o slamu v českých podmínkách. Situace je tu výrazně odlišná než třeba v Německu a Holandsku, kde jsem měl možnost slamovou scénu trochu poznat. U nás je slam pořád záležitostí téměř undergroundovou a výlučnou, na druhé straně je zde jediná pravidelná soutěž bohatě dotována. V Německu jsou pravidelné slamové konfrontace pořádány v každém větším městě, lidé na ně chodí, je to „pop“, ale soutěží se třeba o bednu šampaňského. Bohatě ohodnocená národní soutěž tam samozřejmě existuje, ale kromě toho i rozsáhlé podhoubí, díky němuž se tím dá i živit – u nás opět věc nemyslitelná. Mně slam ovšem přinesl hodně, mimo jiné třeba i ty výlety do zahraničí. Poznal jsem lidi, se kterými bych se jinak těžko dostal do kontaktu, jako rapera Maxe Bilitzu, se kterým právě připravujeme nahrávku pro Ears and Wind Rec. Je ale pravda, že jsem v posledních měsících se slamovou scénou trochu ztratil kontakt, už asi rok jsem na žádném slamu nebyl, ani jako účinkující, ani jako divák. Možná je to proto, že se absolutně necítím být básníkem, ale to jsem se necítil ani tenkrát v Olomouci. V tomto směru se tedy nezměnilo nic.

Při elektronické hudbě, technu, house a pod., se zapojením osobního vkladu, především tance, stává z hudebního projevu něco šířeji sociologicky existujícího. Do jaké míry je to věc generační, resp. do jaké míry to naznačuje objektivní tendence v současné hudbě bez ohledu na věk či temperament?

Nemyslím si, že jde o generační či jakkoli jinak výjimečnou nebo výlučnou záležitost. Řekl bych dokonce, že to, o čem mluvíš, fungovalo a funguje vždy. Tedy: objektivní tendence v současné hudbě to jistě naznačuje, ale ne proto, že by to byla tendence nějak nová, ale naopak setrvalý princip, možná dokonce jeden ze základů hudby.
To jenom my jsme dnes tak posedlí reflexí a tak vyděšení, že nám něco uteče, že pro stromy nevidíme les a musíme si hned vše definovat – „To je zvláštní,“ říkáme si, „tady se snad scházejí lidi a tančí při jednoduché hudbě, a někteří možná berou i halucinogeny! Hle, to bude asi sociologický jev.“
Elektronická taneční hudba je často (ne vždy!) vnitřně velmi vyprázdněná, jindy je zase projevem snad až jakési agonie v zoufalém sebedestruktivním hledání Ducha – ale nový, čistě současný nebo generační jev? Ne.
Ostatně i posluchač např. symfonické hudby vnáší, na základě určitých sociálních principů, do hudby osobní vklad a tím spoluvytváří její reálnou existenci – v tomto případě tím, že narozdíl od hudby taneční své motorické a jiné vnější projevy naopak krotí a zůstává v klidu. Dirigent symfonického orchestru by trpěl v hlučném a neklidném prostředí – stejně, jako techno DJ před chladným a nereagujícím publikem; ten osobní vklad je nesmírně důležitý.
Nedávno jsem slyšel syrovou a pro otrlého posluchače určenou nahrávku jedné dada-undergroundové kapely, kteří uvedli své vystoupení (nevím, zda jde o původní výrok, každopádně výstižný) slovy: „Hudba není to, co my děláme, ale to, co vy slyšíte.“

Uznávám, že výraz „sociologický“ jsem použil hloupě, ale šlo mi o vyjádření tvého názoru na to, zda tzv. hudba (kterou dnes na computeru dělá kdekdo, ze softwarových polotovarů, či spíše celotovarů) má v životě mladého, taneční a fyzicky angažovanou zkušenost „parties“ zažívajícího člověka místo jiné, než měla (kromě mnoha dalších součástí umění, včetně literatury samozřejmě, čtení knih!) pro generaci „starých houní“, jinými slovy: má dnes (to, čemu všemu se říká) hudba pro mladého člověka „jiný“ význam, než měla pro (mou) generaci let 60tých?

Na to asi neumím dost dobře odpovědět. Ze dvou důvodů: jednak nevím, co znamenala hudba pro generaci let šedesátých, jednak na parties chodím výjimečně – a i tak spíš poslouchat, než tančit. Vůbec pro mě se fyzická angažovanost v hudbě projevuje jinak než tancem, kdybych to měl nějak speci.- kovat, byl by to asi jakýsi pohyb třískání kladivem do kovadliny. Nemám tedy na kvalifikované posouzení tohoto problému podklady. Čistě pocitově bych ale řekl, že se význam hudby nijak výrazně neposunul. Jestli ke změně došlo, pak jsou to podle mě jen určité formální nebo kosmetické úpravy, s podstatou věci málo související. Samozřejmě: taneční hudba třeba porušuje písňovou formu, jeden ze základních prvků evropské hudebnosti, který přežil vše, atd. atp., těch formálních rozdílů bychom našli celou řadu, ale nechci tady spisovat muzikologický traktát. Jsou to rozdíly právě jen formální. Co se týče produkce hudby na počítači: naučit se základní práci s nějakým hudebním softwarem je myslím přibližně stejně náročné, jako naučit se nejjednodušším způsobem zahrát tři-čtyři akordy na kytaru. Výsledek pak může být při vší jednoduchosti výborný, a nebo (většinou) mizerný a prázdný – v obou případech. Ingredience, která ten rozdíl způsobuje, je tajemná, nestabilní a nepopsatelná, a je to tak dobře – nikdo ji do žádného polotovaru neuzavře, softwarového ani jiného.

Umožňují ti současné společenské podmínky (a podmínky postavení, pro něž ses po škole rozhodl) dělat to, co bys opravdu chtěl? Je nějaká zásadní překážka v tvé práci nezávislého muzikanta?

Umožňují. Jsem tím pořád ještě překvapen, protože jsem s tím nepočítal, spousta rozumných lidí to taky považovala a považuje za bláznovství. Pokud nepovažuju za zásadní překážku určitý občasný .nanční diskomfort, a to nepovažuju, je největším problémem má vlastní roztěkanost, nedůslednost a organizační neschopnost. Jsem známý chaotik a tak jsem občas dost „neefektivní“. Ale to pochopitelně má se společenskými podmínkami málo společného.

Otázky elektronickou poštou: J. E. F.

„… Jedním z důležitých znaků trackované hudby je její „lidovost“ a možnost tvořit hudební skladby i při velké míře diletantismu. Komputerizovanou kompozici si může autor okamžitě v celku poslechnout. Metodou pokus-omyl tak může k zajímavým výsledkům dojít i tvůrce bez teoretických základů či praktických zkušeností. Zkouší zkrátka, jak jednotlivé zvuky zkombinovat, přičemž kritériem je mu pouze vlastní pocit libosti. – Snad proto najdeme v této hudební oblasti jak netradiční, nové – a z akademického hlediska jistě i velmi hrubé – postupy, tak originální interpretace postupů dobového mainstreamu, transformovaných do speci.cké zvukovosti trackované hudby. • Důležité tu je, že originalita a progresivita nemusí být nutně tvůrčí prioritou. Často může být zajímavý výsledek dílem náhody, pokorně přijaté hudebními „diletanty“ jako tvůrčí princip. • Počítačové technologie jsou dnes součástí každodenní všednosti, vnímáme je jako součást svého životního prostoru. Amatérský bubeník, který si na svém PC pro zábavu vyrobí jednoduchou skladbu, neproklamuje prací na počítači avantgardnost. Doby, kdy byly společností považovány za avantgardní prakticky všechny digitální výtvory, zmizely s masovým rozšířením PC a globálního internetu. Náš amatérský bubeník jen využívá prvky svého přirozeného životního prostoru k vlastní tvůrčí aktivitě. Možná nevznikne umění, ale autor tím každopádně rozvíjí svoji kulturnost. Poskytne-li svou tvorbu prostřednictvím internetu, podílí se na rozvoji kulturnosti společnosti. • Trackovaná hudba se tak – narozdíl od mnoha více či méně akademických pokusů s propracovanou koncepcí, které o avantgardnost usilovaly – bezděčně stala skutečným předvojem ve vývoji současné hudby.“ Tomáš Vtípil, z článku Trackovaná hudba: bezděčná avantgarda současnosti,

in: Literární noviny 48/2005
Uši a Vítr, leden 2007