|
UŠI A VÍTR 06/07
|
|
Čas od času si někdo objedná tvou knihu
Boží lano, která však už je rozebrána. Domníváš
se, že bychom měli do světa vypravit
nové vydání? A pokud ne, tak proč?
Rád slyším, že si na Boží lano ještě někdo
vzpomene. Pro mě je tahle malá knížka
hodně důležitá. Považuji ji vlastně za první
autentickou knihu, kterou jsem napsal.
Bylo to před dvanácti lety v Pittsburgu
v Pensylvánii na autobusovém nádraží.
Stýskalo se mi po domově a zároveň jsem
se návratu bál. Prožíval jsem tehdy takový
životní úsek, kdy se ti všechno hroutí
a ty v tom hroucení ještě nejsi schopen
zahlédnout nějakou novou skladebnost,
nový smysl, kvůli kterému se to všechno
vlastně hroutí. Tehdy jsem neměl ani nástroj
k reflexi těchto stavů a dějů. Snové
a fantazijní polohy, které jsem do té doby
pěstoval a částečně publikoval ve své první
knížce Středověk, s tímhle nemohly
hnout. V těchto polohách jsem mohl depresi
leda tak zahlubovat nebo poeticky
prožívat a to samo osobě není k ničemu.
To je jen takové impotentní obcování
s jazykem, z něhož se nic nenarodí. A tak
jsem v té čekárně s výhledem na řeku Allageny
od sebe ani od života moc dobrého
nečekal. A tu jsem si vzpomněl na
svého syna Lukáše, jak jsem na něj myslel
dokonce ještě dříve, než byl počat, ještě
dříve než jsem měl vůbec ženu, už tehdy
jsem myslel na to, že snad jednou budu
mít syna a ten se bude jmenovat Lukáš.
A tehdy v tom ohrožení, v tom rozpadu
rodiny, který tam za oceánem probíhal
i beze mne a ten kluk a jeho sestra byli
v tom, tehdy jsem najednou přišel na to,
co mám udělat. Napsat tomu klukovi dopis,
ať si ho přečte, až bude velký. A tak
jsem mu psal několik hodin, těch posledních
hodin v Pensylvánii. Přišel jsem na
to, že sdělení musí mít adresáta, že vyprávět
sám sobě, to už není moje stopa,
že text se smysluplně zformuje a stává se
silným jen tehdy, když mluví k někomu,
když je sdělením, a to takovým, v němž
se nelže a nevymýšlí. V té chvíli jsem
zvysoka kašlal na všechny postmoderní
koncepty a kontextualitu, hry a další nesmysly,
uviděl jsem text jako spojení, jako
lano, jehož konec drží někdo jiný.
Tož jestli to chcete vydat znovu, já budu
jen rád. Vždycky jsem u vás rád vydával,
u vás (ve VETUS VIA) jsem teprve začal
přicházet na to, k čemu knihy jsou.
Svatý Lukáš je patron malířů, výtvarných
umělců. Mám zrovna svatým obrázkem
s touto postavou (a býčím torsem v pozadí)
založenou stranu v deníku. Co pro tebe
znamená výtvarné umění? Jak tě ovlivňuje
(ovlivnilo) jako člověka obcujícího především
se slovem?
Až do svých zhruba patnácti let jsem
se projevoval výtvarně. Chodil jsem do
večerní výtvarné školy. Zvlášť rád jsem
dělal perokresby a začal jsem taky malovat
olejem. Tohle jsem sdílel se s svým
starším bratrem, který u toho vydržel
a dnes je malířem a učitelem malby.
U nás doma se malířstvím dost žilo. Byla
to vášeň mých rodičů, měli v knihovně
hodně docela drahých knih reprodukcí.
Otec miloval Rembrandta, jeho biblické
obrazy David a Jonathan, Návrat marnotratného
syna, Snímání z kříže mám
zafixovány jako jakési ikony či stavební
kameny své imaginace. Další velkou
postavou mé dětské percepce malířství
byl Vincent van Gogh. S pohledem na
reprodukci jeho Žitného pole a vadnoucích
Slunečnic jsem se budil i usínal.
Úžasný byl Georges De la Tour, obraz
svíce stíněné rukou – Pieta, Sv. Sebastián,
světlo prozařující prsty, dopadající
na tvář. A pak, když už jsem rozum bral,
přišel Edvard Munch, Tanec na pobřeží,
Nemocné dítě… Nedávno jsme si
s bratrem říkali, že někdy stačí, jen tak
zůstat sedět a na ty obrazy pomyslet,
rozsvítit si je v hlavě, a člověku se dostane
zvláštního ujištění, že umění, a tedy
i život mají smysl. Když jsem pak některé
z nich viděl v originálech, byl jsem
zpravidla zaskočen jejich hmotnou skutečností.
Jako by pro mě originálem byl
spíš ten zafixovaný a mnohokrát citově
a situačně extrapolovaný vjem z dětství
či mládí. Tohle mi zůstalo, i když jsem
pak na gymnáziu, zřejmě frustrován bratrovým
talentem a pokrokem, zanechal
vlastního malování, a obrátil svou pozornost
ke slovu. Možná to ale bylo tak,
že mě vždycky zajímal víc obraz v hlavě,
než na sítnici nebo na plátně. Obraz
jako zjevení, jako epifanie duchovního
rozměru obyčejné zkušenosti. A takový
obraz je pořád základem mojí práce
literární. Většina mých textů se odvíjí
z obrazu, z palčivého ostrého průhledu,
který šedou skutečnost nejen iluminuje,
ale doslova zraňuje. Až takto poraněná
realita najednou naléhavě a jakoby vždy
poprvé vystoupí z pouzdra obyčejnosti.
To je pro mě obraz.
Sv. Lukáš maluje Madonu, kdo to namaloval?
Vidíš, mám ten obraz před
očima a na autora si nevzpomenu.
Mám pocit, že vím, který obraz máš na mysli,
taky bych řekl, že jej vidím, ale autora
bych musel trapně trefovat. Jistě na to brzy
přijdeme. – I kdo by tě neznal, musí zřetelně
cítit z tvé odpovědi na mou „výtvarnou“
otázku, jaký význam má (i v rodině mělo)
pro tebe to, čemu se říká velmi obecně „náboženství“,
vážný weltanschauung. Jaký?
Jaký význam, jaký weltanschauung?
Tohle je docela promyšlená otázka.
Dobře promyšlená ve své formulaci.
Nedávno jsem měl čtení v Olomouci
v Arcidiecézním museu, nebo tak nějak
se teď jmenuje část Přemyslovského
paláce. Po čtení byla beseda a jeden důstojně
vyhlížející pán, zřejmě římský katolík,
se mě mimo jiné zeptal: „Jak je to
s vaší vírou?“ Ta otázka byla položena,
tak, že jsem se chtěl napřed ujistit, jestli
nejsme v inkvizičním muzeu. Naopak
tvoje ptaní po „weltanschauung“ dobře
liší mezi vírou a náboženstvím, a stejně
s velkou pravděpodobností k víře směřuje.
Po náboženství a světonázoru se
můžeme ptát i druhých, na víru se můžeme
ptát vždycky jen sami sebe.
Mým náboženstvím byla od dětství českobratrská
evangelická konfese. Je to
jeden z vkladů a snad mohu říct i pokladů,
které jsem do života dostal. Vyrůstat
v aktivní křesťanské rodině, kde se o náboženství
i o víře mluvilo v souvislostech
každodenního života. Přijmout českobratrský
důraz na slovo Boží, na čtení
Bible. Cítit sbor a církev jako svou širší
a šířící se rodinu, Boží lid. Zažívat pocit
bezpečí, zakotvenosti a příslušnosti.
– Cítící a myslící čtenář už jistě polohlasem
vyslovuje nevyhnutelná antonyma
k těmhle pozitivům, která život musí přinést
a kterými se též hemží moje knihy.
Ano. Právě proto, že antonymické dvojice
jako například: bezpečí – nebezpečí,
zakotvenost – nezakotvenost, příslušnost
– nepříslušnost jsou pevnější než třeba
synonymické řady, nebo jakékoli jiné
dvojice slov, a jedno bez druhého nebude,
právě proto je důležité alespoň nějakou
dobu, alespoň v tom dětství, pobýt
na onom pozitivním pólu. Třeba jen proto,
abychom jednou v životě rozpoznali
ten pól negativní. Člověk, který nebyl
nikdy milován, nepozná, že je aktuálně
nemilován, člověk který nebyl aspoň na
chvíli zakotven, nepozná, že je aktuálně
zmítán, ale naopak, jako správný kulturní
idiot, považuje takový svůj stav za
normální. Jednou z funkcí náboženství
je chránit lidi před kulturní idiocií. Což
ovšem znamená vydávat je nekončícímu
utrpení prožívání porušenosti světa.
Ale abychom tomu náboženství (zde
skutečně nemluvím o víře) jen nepodmašťovali.
Tenhle křesťanský weltanschauung
v sobě nese mnohé svody
a imanentní hříchy. Na co já jsem sám
v sobě a ve svém vlastním i sborovém
a šířeji evangelickém a ještě šířeji křesťanském,
ve smyslu církevním, prostředí
narážel – to bylo především odporné
našinectví oněch „nezpochybnitelných
domácích víry“, pokorná pýcha, tzv.
křesťanské pokoráctví, které se velecudně,
ale přece jen, zhlíží ve vlastní
hodnotě. Pobožná poťouchlost a nelaskavost
k lidem s odlišnou zkušeností.
Sudičství, spiklenectví, či gnostické
„vědění více“. Onen rozšafný úsměv
zbožného snoba. Náboženství samo
o sobě může mnoho (to ostatně dokázala
v minulém století i ona hrozná
sekulární náboženství – komunismus
a nacismus – křesťanstvím antonymicky
počatá), doslova i hory přenášet – ale
v konečném důsledku weltanschauung
člověka ani lidstvo nezachrání. K tomu
chybí něco, na co se nikdo nemůže ptát
druhých, ale vždycky jen s „úzkostí
a třesením“ sám sebe.
Otázky elektronickou poštou: J. E. F.
Uši a Vítr, červen 2006