UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 06/06
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: J.E.F. a Paul Wilson,
Dílna: Jiří Kříž - malíř
Sépiovou kostí: Z dopisů Jiřího Kříže
Napříč - Glosy - Poznámky, Lapač snů
O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou: André Maurois /pokračování/
Krákor 2006 - fotografie
Uvedení nových hudebních titůlů

Studoval jsem Orwella
Rozhovor s Paulem Wilsonem, kanadským spisovatelem, překladatelem a publicistou, členem Plastic People of the Universe, nahraný v brněnské pivnici Pálava, 5. 3. 2006 dopoledne. Redakčně kráceno.


^{Hospoda U Svitáků, vpravo Paul Wilson, zleva Don Sparling a Jan Steklík, začátek 70. let}


Jak vlastně ses do této republiky dostal?
Žil jsem tou dobou v Anglii. Postgraduálně jsem studoval v Londýně – zabýval jsem se Georgem Orwellem. Měla to být moje diplomní práce. A jak jsem v Orwellovi četl dál, začalo mě stále více zajímat jeho vnímání světa. Tehdy – v roce 66 – se konal v Londýně festival českých filmů a tam jsem viděl filmy jako Formanova Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky nebo O slavnostech a hostech od Němce. Ty filmy mě fascinovaly. Vlastně jsem tomu, co jsem viděl, ani nerozuměl. Bylo to pro mě záhadné, jako když člověk ze Západu čte třeba Kafku. Je v tom mystérium. A něco mysteriózního bylo i v těch filmech. Zvláště ten humor jsem nechápal. Chápal jsem, že jsou to legrační filmy, že se tam děje něco, co je absurdní, humorné, ale nemohl jsem tomu přijít na kloub.
Zároveň přijeli do Londýna na návštěvu nějací Češi a bydleli u mého známého. Sešli jsme se v hospodě a povídali o Československu, o kterém jsem nevěděl absolutně nic. Kromě těch filmů. A ti Češi pořád mluvili o tom, jak je to u nich hrozný, jaká je tam diktatura, a já jsem na to říkal: Ale to nemůže být tak špatný – protože ty filmy jsou nádherný! Na to mi řekli, abych se přijel do Československa „léčit“. Řekl jsem, dobře, přijedu, ale nechci přijet jenom na 14 dní. A oni říkají: Můžeš tam pracovat, třeba učit angličtinu. Pak odjeli zpátky domů a já jsem jim napsal, ať mi pošlou nějaké adresy. Napsal jsem tedy dopisy na jazykové školy, Karlovu universitu a Universitu 17. listopadu. Ale přišlo mi odmítnutí. Prý pro mě nemají ubytování. Ale napsali taky, že můj dopis pošlou dál, do Brna. A skutečně za 14 dní přišel další dopis, z Brna, s nabídkou. Že mi dají místo – na rok – a že mají pro mě i bydlení, což zřejmě bylo něco hlavního. Přijel jsem v létě 67 a začal učit v Brně. Ale předtím jsem se ještě v Praze setkal s paní Šebesťákovou, která mi nabídla taky místo na Universitě 17. listopadu. Takže jsem měl dvojí úvazek: Učil jsem v Brně, čtyři dny v týdnu, a pak jsem odjížděl do Prahy – v pátek od sedmi do dvanácti jsem učil na Universitě 17. listopadu. Sobotu a neděli jsem strávil v Praze mezi přáteli. Tak jsem pendloval celý první rok.

Musel’s potkat spoustu lidí, na což pak navazoval tvůj další osud u nás…
Narazil jsem třeba na Honzu Steklíka. Jednou ve škole jsem se díval na časopis TRN, „občasník“ se to jmenovalo. A tam byly kresby od člověka, který se podepisoval „Steklík“ nebo „HS“. To byly fóry, který se točily okolo ženských ňader. A mě to fascinovalo. Po seznámení v Besedním domě mě pak Honza hned zaved’ do své společnosti v Praze: ve vinárně U křížovníků a v hospodě U Svitáků.

Tvoje jméno je u nás spojováno s tím, čemu se říká alternativní kultura nebo underground, především pak s kapelou PPU, s níž vystupoval’s taky jako muzikant…
To byla zase zásluha Steklíka. Jeli jsme jednou s Donem Sparlingem, který měl starý VW-mikrobus, na takový pijácký víkend na Moravu… Když jsme se v pondělí kolem poledne vraceli a míjeli Balabenku, tak Honza najednou říká Donovi: Zastav, tady je člověk, kterýho musíme vzít sebou. A to byl Jirous! Takový dlouhovlasý chlapík kráčel směrem do Prahy a Honza nás představil: „To je můj kamarád Ivan Jirous, je to kunsthistorik, ale jinak je to dobrej člověk.“ A to bylo další seznámení osudový, protože Jirouse jsem pak často vídal. Jednou mě pozval na koncert PPU v Horoměřicích. Tam jsem je poprvé uviděl. Používal jsem tehdy dost kytaru jako výukový nástroj – je to výborný způsob, jak učit jazyky. A jednoho dne ke mně přijde Jirous a říká, že by mě chtěl vtáhnout do kapely. Bylo to v době, kdy Plastici ztratili možnost hrát. Vzali jim aparaturu a neměli nic, museli začít znova. Chtěli začít tím, že budou hrát repertoár Velvet Underground a Fugs hlavně. Tak jsem byl použitelný, protože jsem mohl odposlouchávat texty z desek a naučit je, jak to zpívat. A taky zpívat sám.

Pak všechno dostalo dramatičtější spád.
Klíčový moment byl, když se underground dal dohromady s disentem, z čehož pak vyrostla Charta 77. To už jsem si říkal, že to asi nepůjde, a kdoví jak dlouho tady ještě budu. Už jsem cítil ten tlak. Během politické kampaně proti Chartě mě vytáhli jednou ráno na Barťák, vyslýchali mě a nabídli mi spolupráci, což jsem odmítl. Druhej den jsem dostal předvolání na Oddělení pasů a víz, kde mi sdělili, že mám opustit republiku do 24 hodin. V těch spisech, jak jsem viděl, to bylo velice tvrdě – že jsem nežádoucí. To bylo začátkem května 1977. Argumentoval jsem samozřejmě tím, že jsem tady ženatý, že mám úvazek na Jazykové škole, že mám nedokončené překlady, že mám smlouvy a že to nemohu skončit tak rychle. Ten úředník pak pro mě usmlouval ještě skoro dva měsíce.

A pak šel život jak? Když musel’s odjet.
Někdy v červnu za mnou přišel Mejla, že by rádi udělali koncert na rozloučenou. Odehrávalo se to privátně, v Rychnově nad Kněžnou, u rodiny Princů. Odehráli jsme celej koncert a když to skončilo, přišli policajti a odtáhli nás do Děčína. Mě vzali do auta a odvezli zpátky do Prahy a vyhodili v noci na silnici. Když jsem odjížděl, bylo kupé plný fízlů. Na chodbě byli další dva, kteří hlídali, abych snad nevyskočil z vlaku. Tak mě sledovali až na hranice.

A kdybys svůj další život mohl krátce promítnout, až po současnost.
No, je to už skoro třicet let… Čekal jsem tehdy v Londýně na ženu a spolupracoval jsem tam s Ivanem Hartlem. Vydali jsme první desku Plastiků, ve spolupráci ještě s nějakýma Francouzema. Pak jsme odjeli do Kanady. Začal jsem překládat Škvoreckého a prakticky celých dvanáct dalších let jsem soustavně překládal věci z češtiny – Inženýra lidských duší, Prima sezónu, Mirákl, Scherzo Capricioso (o Dvořákovi). Překládal jsem taky spousty chartistických dokumentů, včetně Havlova eseje Moc bezmocných. V Kanadě jsem ještě vydal dvě desky Plastiků a jednoho Karáska a Čárlího Soukupa. Za ty prachy, který jsem z toho získal, jsem koupil aparaturu a vzal jsem ji osobně do Evropy pro Plastiky. Dokonce ještě dneska na některý ty věci hrajou.
Pak přišel rok 89 a já jsem jel do Evropy jako reportér kanadského rozhlasu. Byl jsem v Polsku, když padla Berlínská zeď. Hned jsem odjel do Berlína a dělal různá interview. A najednou slyším z rozhlasu – 17. listopadu – že to vypuklo i v Praze. Snažil jsem se do Československa dostat, ale přes hraniční přechod mě zatím přejet nenechali. Byl jsem tvrdě na indexu. Ale pak jsem jel do Budapešti a z Budapešti jsem telefonoval do Prahy a slyším, že už se vrátil Hutka, že už se vrátil Kryl, tak si říkám, proč by se nemohl vrátit Wilson? Tak jsem si koupil letenku do Prahy, přiletěl na letiště a tam na mě čekal kanadský velvyslanec, který mě naložil do limuzíny a vzal přímo do Laterny Magiky, kde zasedalo Občanský fórum. Tam jsem viděl ksichty, který jsem neviděl 12 let. Zůstal jsem skoro do konce prosince. Potom jsem dělal sérii reportáží do kanadského rozhlasu a v devadesátých letech jsem začal v rozhlase pracovat jako redaktor různých denních programů. Po pěti letech jsem odešel do jednoho z větších časopisů dělat zástupce hlavního redaktora. Redigoval jsem sobotní kulturní přílohu. A pak jsem si řek’, že už toho nechám. Už mě to unavovalo, ta každodenní žurnalistika. Shodou okolností mi jedno nakladatelství nabídlo možnost napsat knihu o člověku, který byl jako rukojmí v tom moskevském divadle, které přepadli čečenští teroristi. A na tom jsem pracoval ještě rok. Kniha se jmenuje 57 Hours a měla tzv. kritický úspěch. Snad podle toho vznikne i film. V současné době jsem na volné noze. Lidé na mě naléhají, abych o těch letech, co jsem tady prožil, něco napsal, což by mohl být zajímavý příběh. To nejzajímavější na tom všem ale je, že ta undergroundová kultura nějakým způsobem přežila. A Plastici jsou dnes světoznámá kapela!

Ptal se J.E.F.
Uši a Vítr, červen 2006