UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 06/05
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: J.E.F. a Libor Krejcar
Dílna: Luboš Dostál - malíř
Sépiovou kostí: Pavel Herot - poesie
Napříč - Glosy - Poznámky, Lapač snů
O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou: André Maurois /pokračování/
Krákor 2005 - podrobný program festivalu

Čas je srdce bronzovýho zvonu
Rozhovor s Liborem Krejcarem (1961), sochařem a muzikantským a básnickým experimentátorem. Kráceno. V úplnosti - včetně výtvarného doprovodu - je rozhovor (2004-5) součástí revue BOX č. 1/05.


^{Před hospodou U čápa v Pardubicích, zprava I. M. Jirous, P. Kabeš a L. K. , foto A. Kopecká, 2003}


Kde ses tady vzal?
Původem Ostroměř - Hořice v Podkrkonoší, pak jsme se přestěhovali do Hradce Králové, potom Praha, Dvůr Králové a pak teprve Pardubice a nyní Heřmanův Městec.

Jak jsi začal dělat výtvarný umění?
Moje umělecká aktivita, jestli se to tak dá nazvat, se odehrávala na bázi různejch happeningů, vzpomínám si, že jsem jednu dobu vyráběl dřevěný rohlíky a dával je mezi ty opravdový v samoobsluhách. Do hospod jsem pro svý přátele nosil ručně řezaný párátka z lipovejch štěpin. Teprve jsem zjišťoval, že tady byla skupina lidí, který i přes to všechno kolem, kdy vlastně nešlo nic, něco dělali. Aktivity se odehrávaly různým způsobem, ateliéry nebyly, takže - výčepy, hospody, kde se uskutečňovaly všechny ty happeningy, performance atd. V 78. roce jsem byl poprvé na baráku v Nový Vísce u Chomutova, tam jsem viděl, že to jde a to mě nadchlo. Zjistil jsem, že lidi fungujou, že to je možný i v tom systému, kdy kolem baráku je 15-20 policejních aut, že tam pobíhají chlapi v uniformách s pistolema a na baráku je přesto všeobecný veselí.

Ale k dnešku: v roce 2000 jsi měl poměrně velkou výstavu v pražském Mánesu…
Výstavu s názvem Krajiny paměti jsem připravoval s Jardou Kořánem a společností Gallery. Jednalo se o průřez věcí za posledních 20 let. A vyšel obsáhlý katalog s texty Honzy Rouse, Vráti Brabence, Olafa Hanela a Ivana Jirouse. Magor byl tou dobou u nás v Heřmanově Městci, aby si udělal poznámky pro text do katalogu a Jarda za náma poslal kurátorku výstavy, která si měla doplnit nějaký technický údaje. Martin tehdy zrovna sbíral a zavářel choroše a z fleku jí udělal přednášku o houbách, kterou uzavřel celkem standardně: „Tady madam neví, že všechny houby jsou jedlý, ovšem některý jenom jednou, a to si chce dáma dělat poznámky.“ Druhej den volal Jarda: „Vyřiď Magorovi, že jestli bude sprostej na mý zaměstnance, tak ho zmlátím. Ať kouká napsat text do katalogu! Pozejtří je uzávěrka!“ „Buď v klidu, text je napsanej, Martin dělá závěrečnou korekturu, zítra to jde do pošty.“ Samozřejmě, že v tu chvíli nebyl napsanej ani řádek. Hráli jsme čtrnáct dní kulečník.

Kdo vyhrál?
Zatím nerozhodně 70:70.

Ve svý tvorbě používáš v hojný míře přírodní materiály, dřevo, kov, lebky, kosti… Promítá se v tom tedy skutečná smrt a zmar…
Ano, skutečná smrt, ale i skutečnej život. Ať to jsou sochy ze dřeva, kovu, sádry, kostí nebo jinýho přírodního materiálu, to všechno v sobě život mělo a má, je jenom otázka, kam to posuneš, jak to oživíš, nebo umrtvíš. Třeba strom, co stál někde v lese, žil si svůj život a teď je z něho hromada popele a pilin. Začal jsem třídit to, co ze stromů zbylo a sypat jednotlivý barevný vrstvy do skleněnýho sloupu - tak vzniknul třeba Pomník padlým stromům. Struktura sypaných obrazů je podobná.

Tvoje plastiky koček jsou poměrně známý - pokračuješ ještě pořád na tohle téma?
Sérii plastik s názvem Pantheria jsem začal v první půlce 80. let. Jedním z prvních podnětů byli lvi, zdobící vjezdy do venkovskejch statků. Na mnoha místech se tyhle atrapy egyptskejch strážců rozpadaly, trčely z nich dráty, chyběly nohy nebo hlavy. Mělo to takovou českou atmosféru zkázy. Většinou neměly žádnej výraz, asi proto mě zaujaly a začal jsem se jim víc věnovat. V současný době je to něco mezi zvířetem a člověkem, někdy se mi zdá, že jsou to andělé.

Magor tvrdí, že tě do „Heřmaňáku“ přitáhl mimo jiné právě chrám sv. Bartoloměje…
Když jsem se tady objevil někdy v roce 87, tak na první pohled nic zvláštního, ale v krátký době jsem navázal poměrně blízký vztah s místním děkanem, páterem Jakubcem, mimořádně skvělým člověkem, kterej bohužel loni tragicky zahynul. Byl pro mě po dlouhej čas jedním z mála záchytnejch bodů a navštěvoval jsem ho poměrně často. Proseděli jsme spolu spoustu času u vína, chodil jsem k němu na katechismus a v roce 93 mě tady pokřtili. Takže Magor má vlastně pravdu. A jelikož je to chrám sv. Bartoloměje, má na stropě fresku, kde tohoto mučedníka stahujou z kůže. Když s námi začala naše dcera chodit do kostela a začala trochu vnímat, tak se při mši ptala „Maminko, co to dělají tomu pánovi?“ Marie odpověděla „Toho si nevšímej, to si pán sundává košili…“

Jak a kdy jsi vstoupil na pole hudby?
To, co máš na mysli [Lesní hřbitovy, Guerilla Records 2005 - pozn. red.], jsou zvukový bloky, ke kterým se občas vracím. Jsou to vlastně cykly, první nahrávka je z roku 1982, druhá z roku 1992 a ta třetí je letošní. Dá se říct, že ačkoliv se ve výsledku od sebe ta první a ta poslední samozřejmě liší, schéma je stejný - všechno se dělalo a dělá ve dvou lidech.
A co tvoje vlastní poezie?
Neurážej básníky, nejsem literát, nepíšu nijak systematicky, aby se o mně dalo říct, že jsem básník. Občas píšu nějaký texty nebo poznámky, ze kterejch s odstupem času vznikne něco dalšího, nebo taky nic, ale na tomhle posledním CD je mých 10 textů z let 1988-98, takže to je vlastně průřez desetiletím, každej rok jeden text.

Rok 1989 jsi prožil jak?
Osmdesátej devátej jsem trávil přípravou výstavy, kterou jsme chystali v sestavě Krejcar, Meistr, Nepraš a Steklík v kolínském Muzeu výtvarného umění. Vernisáž měla být 4. 12., ale vzhledem k situaci jsme to museli odložit na leden 1990. Ne že bych zrovna zakládal Občanský fórum, ale trávil jsem dost času v pardubickým divadelním bufáči, kde Marie dělala barmanku. Propíjel jsem herecký dýška, dával si na herce panáky a pozoroval, jak pod okny divadla prochází národ, herci házej z okna stranický legitimace a národ křičí Ať žijou herci! To jsem se docela bavil. Ale v tý době, prakticky od roku 88, jsem už byl mimo Pardubice.

Zmínili jsme Ivana Jirouse, co si o něm myslíš?
Patřím k jedný z generací, kterou se Martinovi podařilo zkazit.

Máš nějaký vzory, anebo je to u tebe z větší části intuice?
Vzory ani ne, moc to nesleduju, ale kopírovat se dá cokoli, ať je to socha, hudba nebo báseň, to je věc každýho, jak se k tomu staví. Mně je jedno, jakej je trend, buď se mi věci líbí nebo nelíbí. Řídím se svou vlastní intuicí. Chodí mi spousta pozvánek na vernisáže, který navštěvuju velmi zřídka a jen nárazově. Nechodím téměř na nic, snad na výstavy přátel, ale mí přátelé s největší pravděpodobností světovej ani evropskej trend neurčujou. A zřejmě ani českej.

Kdo se ti líbí z českých autorů?
Jen namátkou: Josef Váchal, Otto Gutfreund, Jiří Kolář, Pepa Žáček, Franta Skála.

Vraťme se k hudbě. Bylo i nějaký živý hraní?
Odehráli jsme 20 koncertů, ale tancovačky to teda nebyly. Alespoň jsem si nevšiml, že by někdo tancoval. Občas se někdo držel za hlavu, ale to se nedá považovat za tanec. To, co jsme předváděli, byly spíš zvukový performance než hudební odevzdání namalovaný partitury atd. Stáčeli jsme různý zvuky a ty se pak rozkládaly do kláves, k tomu pazvuky na kytaru, bicí a sampler - obrovskej, těžkej, kovovej, jakejsi první model prapodivný ponorky - nebo spíš rakev. Živý hraní jsme uzavřeli celkem důstojně na českým Woodstocku v Trutnově. Martin Věchet našel nějakou díru v programu mezi 1 a 2 hodinou ráno, okamžitě jsem volal Bendovi „Za dvě hodiny jdeme na plac!“ Lubora přivezli rodiče i s tou rakví, a než jsme to připravili, tak už byli téměř všichni ve spacácích, zvukař vynervovanej, kytara řvala, jako když jede traktor, zkrátka šílenej randál a řev. Pod pódiem tancovali asi čtyři maníci, který za náma po koncertě přišli a pěli chválu, že se jim to hrozně líbilo a kde hrajeme příště, že určitě přijedou. „Odkud jste?“, ptali jsme se jich a kluci říkali „Vlastně odnikud, my jsme zdrhli z pasťáku.“

Nicméně mně celej tvůj projev, v kterým se mísí nebe i peklo, nejvíc ze všeho připomíná jakejsi soukromej deník, možná vzhledem k tvojí profesi cosi jako zvukovej obraz?
Je v tom záznam mýho života.

Četl jsem o tobě, že jsi militantní katolík, můžeš to nějak přiblížit?
Asi to bude tím, že se snažím držet jedenáctýho přikázání.

A to zní jak?
Stručně - buď gangster…

Tak díky za rozhovor, a pozdravuj v pekle.

„… Průzračný šílenství samoty / ubíjí duši / jak srdce bronzovýho zvonu… “

(L. K., Samota)


Ptal se Vladimír „Lábus" Drápal, Guerilla Records
Uši a Vítr, květen 2006