UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 06/04
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: J.E.F. a Pavel Zajíček
Dílna: André - pisálek/malíř
Sépiovou kostí: Jan Lamram - poesie
Napříč - Glosy - Poznámky, Lapač snů
O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou: André Maurois /pokračování/
Potulný dělník - momentky z festivalu

NEJLEPŠÍ JE DĚLAT NĚCO NA HRANĚ
Rozhovor s Pavlem Zajíčkem (1951), básníkem, zakladatelem DG 307, nahraný v Brně v non-stopu Lamplota, ráno, když židle v zadní místnosti byly na stolech a uklízelo se, v neděli 26. března 2006. Kráceno.

V žádném z minulých rozhovorů jsem se neubránil tomu propoji na minulost, na ten přelom 70tých a 80tých let… Mohl bys říct - několika slovy - své bezprostřední důvody - žes odjel a kam odjel's?
Nechytal jsem ten souboj toho novýho, dalo by se říct v podstatě politickýho, v ilegalitě, řešení světa. Ty šusťáky, který poletovaly světem jak motýli, s těma kopiema Charty a tak dál, při vší naprostý úctě k tomu všemu… Cejtil jsem - to nejsem já! Já prostě nemám lepší náhradu za tenhle svět! V podstatě ty sedmdesátý léta nebyly bojem proti systému, to bylo - bejt sám sebou. A uskutečňovat svůj svět.
Ale k tomu odjezdu: To bylo po zavření - který bylo krátký - u mě to byly čtyry roční období - ale kdy na každým dalším kroku ti hrozilo další zavření, aniž bys věděl proč. Začal jsem chlastat a v podstatě - nic nebylo - všechno se pohybovalo po mlhách. A po jedný takový akci, kdy jsem dostal - při nějakým tom výslechu - šíleně od těch chlápků do držky, tak jsem odcházel z tý ústředny moci, z tý vyslýchárny, a vyšel jsem do letní ulice, a první, co jsem si řek', bylo - Seru na to tady!

To bylo kdy, přibližně?
To bylo rok předtím, než jsem odjel. Sedmdesátej devátej. No a pak jsem rok vo tom přemejšlel, a odjel jsem naprosto anonymně. Nesvěřoval jsem se přátelům, že jedu někam. To byla moje osobní volba. Prostě vstoupím do jinýho světa. I s tím rozhodnutím, že jsem se chtěl asimilovat jazykově.

Proč Švédsko zrovna?
Chtěl jsem úplně jinam, kde nikoho neznám. Ze Švédska jsem znal Bergmana - protože pár filmů jsem viděl a obdivoval. A další věc - že tam mají krále.

Jak dlouho's tam byl?
Stěhoval jsem se z místa na místo… A pak jsem si říkal, pojedu do New Yorku. Ale švédskej politickej azyl měl takový jméno, že nebyla možnost ani se tam podívat. Takže do Ameriky jsem jel, až když jsem se stal občanem švédským. Po nějakejch ještě komplikacích - protože ty úředníci všeho světa jsou si podobný jak vejce vejci, akorát že v době studený války byli černý a bílý, ta šachovnice byla jasnější. Jsou to podezíraví lidi. Tam když nejedeš nějakej systém života, kterej oni okamžitě přečtou, tak seš podezřelej. Tak jsem pak odjel do New Yorku, kam jsem vždy chtěl - ale už jakoby pozdě. Říkal jsem si, tak se tam pojedu podívat, a vrátím se nazpátek do Švédska. Ale už vykročením z letadla jsem věděl, že to je TO místo - vnitřně, najednou, už na tom letišti - co chci. Wittgenstein mluví o tom, že každej člověk má svoje místo, o kterým neví, to znamená, že ho míjí. A někdy se přihodí, že do něj vstoupí, a tam se to ozve v jinejch rovinách, než v rovinách možnýho vysvětlení rozumovýho. Že to je ten skutečnej smysl života, to vnitřní chvění.

Co myslíš, že bysme měli dělat hlavně?
Nejlepší je dělat něco na hraně. To znamená, buď bankovní lupič nebo… Ale každej to má jinak, nikdo není výjimečnej. Umění je důležitý jako chvění, ale taky nic neznamená. Z toho bič neupleteš. Z těch odpadů umění padají ty vzácnosti.

Proč děláš ty svoje sochy?
Já tomu říkám zabíjení času. Času je dost. Jednak byl vymyšlen, aby se člověk zorientoval v těch pastech možnýho otroctví, který je mu předhazovaný. Jenže to otroctví má různý podoby. V tom tak zvaně moderním světě, kde zdánlivě vše je možný, jsou lidi zahnaný do kouta strachu, jak se chovat, manipulovaný…

Myslím, že se ani moc nezabývají tím, jak se chovat, ale tím, jak se živit…
No, jistě. Život posunut k smyslu - jako obživa. Jak se máš, ve smyslu jakej máš postavenej mrakodrap nebo tu věž ze slonoviny. Což je definice lidskýho života. V podstatě do týdle formule jsou všichni vkroucený. Což je ovšem každýho věc. Každej má právo na to si najít svůj vlastní vnitřní smysl.
Ještě zpět - před těmi třiceti lety… Ivan Martin tehdy byl ten, kdo viděl jakousi vnitřní šanci jakýhosi společenství. Tenkrát ještě taky jsem si myslel, že společenství dává smysl. To si ale nemyslím dnes. Domnívám se, že jakýkoliv společenství nebo seskupení nebo skupina, že v sobě nese už cosi jedovatého. Ta definice sebe sama skrz dav - kterej může bejt pět lidí - říct: my máme pravdu…

Ztráta zodpovědnosti osobní…
Jednak, a jednak ztráta hravosti. Život není jenom vo tom bejt zkurveně zodpovědnej. Od ranýho počátku se domnívám, že jediný, co dává smysl, je člověk. Aniž bych věděl proč. A to obracení se k člověku nebo skrze něj. Nic jinýho mě v tom raným mládí nenabíjelo. A dneska je to hozený už do světa bez iluzí. Většinu života jsem si nalhával - abych v něm moh' bejt, tak jsem si ho přizpůsoboval tak, abych ten den ze dne moh' překročit. Takže ten můj tak zvanej exil - protože mně připadá, že tydle slova maj' příchuť nadávek nebo vulgarity, ale - exil je vnitřní volba. A každej svět je vnitřní. A pokud k tomu člověk nalezne ten vnější, tak už ho nemusí vysvětlovat. Ale všude je člověk. V Knize moří, kterou jsem napsal a mám ještě v rukopise, tam jsem začal už přemýšlet o tý zkušenosti, protože jsem už jakousi měl - vlastně z úprku tady odtud. Protože to byl osobní úprk. Kterýho jsem nikdy nelitoval. Nikdy jsem neměl nějakej stesk ve vztahu k místu. Dokonce jsem v sobě eliminoval i vztah k místu svého narození…

Tos musel silou vůle udělat?
Ne, vnitřně, spálit to prostě. Bylo pár lidí, o kterých jsem věděl, že v sobě ponesu celej život, a že je třeba nikdy už nepotkám. Do toho bych… Ivana Martina počítal, a bylo tam pár dalších, někteří z nich už neživí, jako Jarda Kukal a Mejla… Ale to bylo na hraně, v rovině živosti. Já byl jinde jenom. A žil jsem jiný život. A jinou tichou zběsilost. A jinou volbu. Kdekoli jsem žil, v tý pozici nikdo, to znamená člověk bez paměti - protože já jsem neměl paměť. Když někomu začneš vyprávět o nějaké zemi, odkud přicházíš, a oni vnitřně nemůžou cejtit, že ta země měla chvění… Tak jsem skončil a přestal jsem o té zemi mluvit. Taky nebylo o čem.

Napadlo tě, že se někdy v životě vrátíš?

Já jsem to odsek'! Tím jsem se vůbec nezabejval - ani nikde v zákoutí paměti - úplně jsem to vygumoval. Chtěl jsem spálit sebe jako prostor, aby ten prostor byl vypálenej, abych byl třeba tím příručím nebo tím stěhovákem, abych se takhle obživoval. Abych si někde po straně třeba něco udělal, slepil dva ubrusy dohromady nebo sebral dva kusy dřeva a slepil je. K tomu všemu bylo potřeba vnitřní euforie. Nebo vnitřní síly. Protože to nemělo definici ke světu. Protože já se definovat vůči světu neumím. Nerozuměl jsem mu v mládí, nerozumím mu teď. Ale to není únik, že bych - mávnul rukou. Pokoušel jsem se taky definovat svůj život - nebo život jako takovej - jako provizorium. Že to není místo, kde se dá nabývat, získávat, ale učit se oprošťovat se od - závislostí. To znamená závislostí především k věcem, protože - věci jsou úžasný. To jsou drogy! A člověk postaví první patro svojí osobní babylonský věže - a už má chuť na další. Protože to je nekonečná touha někam… Já mám vnitřně celej život, od ranýho mládí - život jako provizorium. Že to není prostor, kde by se dalo něco vystavět. Ale to je něco, co je. Co stavbu má ne viditelnou. Že ta viditelná stavba už nedává smysl. Ono to dělání samo, to bytí samo je smysl. To hledání smyslu dál - bytí - je už nesmysl. To, že tady sedíme, v týdle nádherný krajině toho non-stopu, tak tady to je. Já u kofoly, ty u piva, ranního - v nedělním ránu. No, to je definice bytí! Teď a tady. Mě ta hra života nejvíc ruší v tom, když člověk je něčím jakoby definovanej, jak by měl bejt. Jak by se měl chovat. Čeho by měl dosáhnout. Taky jako by se nějak měl prokazovat něčím. Člověk… - dyk už je! Tak nemusí prokazovat nic! A ne že by byl negativní a vzdával to. Ale dyk už tím, že je, vlastně je! Tak teda co?

Co je teďka podstatný pro tebe?
To, že sedíme spolu, je pro mě podstatný. Teďka, v tuto chvíli. A ta podstata další chvíle bude mít svoji podstatu v tý další chvíli.

Daří se ti trošku psát?
… Já miluju nejvíc ruku, a v ní tu vokousanou tužku. Takhle naprosto nesrozumitelný slovo tam napsat, v noci, pak se probudit, nebejt schopen ten rukopis přečíst po sobě. A luštit ho. To luštění toho - vlastně osobního tajemství, který člověk nedělá proto, aby se zrcadlil v nějaký síni, ale z nějaký potřeby. A říká si, dyk jo, takhle vyrvu kus toho játra - ze sebe - a nechám to třeba… á! Tak todle… tadlenta kultura těch vnitřních zahrad… i když nevím, co to je kultura. Kultura vnitřních zahrad… Ale je to ve všem.

Ptal se J. E. F.
Uši a Vítr, duben 2006