UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 06/03
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: J.E.F. a Vráťa Brabenec
Dílna: David Bartoň - malíř
Sépiovou kostí: Patrik Kotrba - poesie
Napříč - Glosy - Poznámky, Lapač snů
O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou: André Maurois /pokračování/
Ears and Wind Records
Programy: Potulný dělník 2006, Potulná akademie

JSME NERVÁCKÁ CIVILIZACE
Rozhovor s Vráťou Brabencem (1943), básníkem, saxofonistou The Plastic People of the Universe, nahraný na Skleněné louce v Brně, 16. 3. 2006, po vystoupeních v Olomouci a Třebíči. Kráceno.

Jak na tebe působil koncert ve Slivenci začátkem měsíce – 30 let po Bojanovicích?
Koncert v Bojanovicích jsem sledoval naprosto střízlivým okem, protože jsem byl dovozce aparatury, takže do rána jsem si nemohl dát ani malý pivo. A tenhle jsem sledoval s tím, že jsem si to malý pivo moh dát. Oba koncerty měly společný jedno: bylo tam ohromně veselo. Včera v Třebíči se mě takovej mladej kluk ptal, jak jsme bojovali proti komunismu. Říkám, no člověče, my jsme moc nebojovali.

Vratislav Brabenec s Egonem Bondym, polovina sedmdesátých let

To je věc, kterou opakujeme furt. Komunisti měli svý starosti, svý třináctý, svý čtrnáctý, patnáctý sjezdy, a my jsme měli svý druhý setkání, třetí setkání druhé kultury, jak to Magor pojmenovával. A myslím si, že nejvíc jim vadila ta veselá, krásná, pěkná, přátelská – rád bych řek i láskyplná – atmosféra. My jsme skutečně neleželi v zákopech, nepsali jsme tajný plakáty, ani jsme si doma nedělali bomby. Největší urážka je, když si člověk někoho nevšimne. Pokud bych se s někým ještě hádal, tak projevuju vlastně ještě účast nebo spoluúčast nebo dialog. Nebo i někomu dát přes držku je ještě furt kus lásky.

Posuňme se za rok 77, do tvého odchodu…
Po kriminále v sedmdesátým šestým, když jsem vylez, byla Charta. To jsem tušil, že z toho bude průser. Jinak myslím, že to bylo docela příjemný a nabitý období, kdy vznikly větší projekty jako třeba pocta Klímovi a Pašijový hry a Co znamená vésti koně. A připravovalo se i Souostroví Gulag. Rád vždycky říkám, dobře, že jsme neměli dost času, že jsme toho neudělali víc.

Jaks došel k rozhodnutí odejít?
To, že jsem se nechal přinutit k odjezdu, o tom trochu rozhodlo, že jsme měli malý dítě a moje žena už toho měla – toho nepřicházení domů od výslechu – po krk a nechtěla, abych šel znovu sedět. Tak jsme se rozhodli pro odjezd, kterej nám povolili okamžitě. Na tom byla taková smutná věc, že jsme vlastně odjížděli navždy. Že jsme neemigrovali, ale byl to odjezd na vždy.

Jak vypadal tvůj život v Kanadě?
Na východním pobřeží, v Torontě, jsem se živil svojí profesí. Dělal jsem zahrady. Měl jsem .rmu na údržbu a zakládání zahrad, takže jsem se vrátil k tomu, co jsem dělal doma. Kulturních aktivit bylo pramálo. Bylo občas nějaký hraní, příležitostný, ale pravidelně jsem nikde nehrál. Byl jsem tam šest let, a pak jsem se octnul na západním pobřeží.

Co ti Kanada dala, co bys jinak nepoznal?
Potkal jsem spoustu krásnejch lidí, protože ty Kanaďani jsou nádherný. Vážím si všech těch sezení, třeba na tom západním pobřeží, s hipíkama starejma… Fůra krásnejch lidí, nádherná příroda, naplnění - dá se říct - snů životních mý ženy Marie, která si vždycky přála mít svý koně a svý hříbátka a svoji takovou farmičku, tak to se nám dokonce podařilo.

Že prý ses v Americe stýkal taky s jakýmsi „indiánským duchem“ země…
Když jsme byli na Ostrově Vancouver, tak jsme bydleli velice blízko indiánský rezervace. To byli Comox Indians. Chodili jsme na ty jejich oslavy a příležitostně jsme s nima i mluvili. Pak největší - nenucený a nevnucený - kontakty byly, když se bojovalo o pralesy, aby se nekácely. Občas tam byli Indiáni - Clayoquat Indians - s těma jsem i seděl u těch ohňů a poslouchal jsem. Jednou jsem měl delší povídání s takovým dědečkem, krásným, suchým, kterýmu bylo určitě devadesát, s rozchechtaným šamanem, kterej byl veselej a měl strašnou chuť k jídlu. Sněd několik talířů vegetariánskýho žrádla, a pak se ke mně naklonil a říká, ty bílý ženský jsou strašně krásný. Ale pak začal mluvit o mracích a o lososech a o zvířatech, občas něco vykřik, a byly to takový laskavý, nekonečný, litanický promluvy s přírodou nebo - nábožensky by se to dalo říct - takový modlitby, který ale přerušoval tím, jak mu chutná žrát a jak jsou pěkný ženský. A pak zas promluvil o tom, že my si neumíme vážit mraků, takže ta naše civilizace nebude dobrá. Že jenom umíme z nich možná předpovídat počasí… Anebo že se neumíme koukat na vlny v moři, na to, co to je za zázrak. Byl to jeden meditační takovej kruh. Oni nechápali, jaký ty bílí lidi jsou nerváci. My jsme skutečně nervácká civilizace. Všechno, co vytváříme a píšeme, to je všechno ze stresu, a z toho, že jsme neurotici a blázni. Budu se opakovat - a opakuju to rád - že třeba ty Clayoquat Indians, který tam na tom místě bydlej osm tisíc let, tak se za prvé nikdy nepřemnožili, vždycky jich bylo tak kolem pětatřiceti tisíc. Což kterejkoliv národ, kdyby na ten .ek přijel, tak by ho vykácel, zničil, vyvraždil zvířata - a bylo by z nich pětatřicet miliónů. To my dokážem akorát. A pak se začnem vraždit, střílet... Tak oni tam v míru takhle žili. Nikdy neměli potřebu psát knížky, protože voni si totiž těch osm tisíc let tý historie vyprávějí u ohně, oni si to pamatujou. Věděj přesně, že před šesti tisíci lety se na tom Ostrově staly takový a takový geologický změny. Jenom to vyjadřujou jinak. Ten Ostrov Vancouver, tam žije asi devět set tisíc lidí. A spousta těch hipíků se odtamtad stěhuje, říkaj, že to je hrozně přelidněný. Jenomže v tý Kanadě se dá odjet furt dál na sever, a pokud to někdo vydrží, tak furt ještě může zdechnout někde v pralesích. Pokud ho tam nepokácej i s domečkem. Přijedou stejně nějaký developci nebo chytráci nebo dřevorubci, přijede ten hladovej bílej člověk, kterej když vidí, že někde stojí hezkej les, tak ho promění v prkna. Zničí, najede na to buldozerama. Protože my jsme ta civilizace, která skutečně se nenaučila nic jinýho, než ničit. My toho moc nevytváříme. Pokud někdo za tvorbu bere ty hyper-, super-přiblbosti, márkity, tak to je teda obraz… Každá doba po sobě zachová nějakou architekturu. Když člověk přijede do jihomoravský vesnice, tak chápe, jak to vznikalo, organicky, ty cesty vedly na vinice a z vinic… Nebo ta jihočeská vesnice kolem rybníka, to je obřad, to je prostě rituál v architektuře. Ale po nás zůstanou ty poloplechový, plastikový hypermárkity, a to je zároveň obraz naší duše...

Smeťák…
Smeťák. A vevnitř budou ty shnilý kecky ze silonu a pár nějakejch kravin. Uměj vykloktat z mrkve šťávu - úplný zbytečnosti, kraviny - skutečně, to je neurotickej bílej člověk, vymejšlí nesmysly. Mrkev se dá sežrat nebo rozžvejkat v hubě, a na to nepotřebuju šest strojů, který z toho budou mačkat něco zvláštního. Proč tu mrkev mučit?

Ponecháváš si ještě svou původní profesi?
Dělám zahrady. Protože bejt na tom tak, že by se člověk musel živit jenom tou muzikou, to je dost těžký. A mně se líbí, že ty zahrady můžu dělat. To je ohromně krásný vyvažování. Máme třeba po turné, vrátím se, a mám rozdělanou zahradu a v klidu se zabejvám tím, že si sázím stromy. Myslím, že to je příjemná kombinace, že by se vždycky člověk měl v životě snažit vybrat si něco, co ho nebude trápit. Bílej člověk je schopnej se mučit třeba 40 let v účtárně, a pak v šedesáti zjistí, že ho to strašně sere, a že to nenávidí, a že vlastně nenávidí i tu budovu, kde pracoval, a hlavně, že všechny ty účty nenáviděl, šéfa nenáviděl, ty spolupracovníky nenáviděl. Natolik by člověk měl mít v sobě trochu toho divošství: přece nebudu žít a pracovat - pracovat je samo blbost, to vymyslel bílej člověk, že pracuje - přece nebudu dělat něco, co mě rozčiluje, co mě ničí, a chodit na místo, který nenávidím. Já si myslím, že polovina lidí dělá něco, co dělat nechce. Vždyť z toho potom vznikne skutečně ten plechovej hypermárkit, a pak jeden vo druhým říká, stejně jsou to všechno zločinci, stejně nás okrádají. Pak z toho vznikají ty parlamenty a vlády a politický strany, který jsou stejně blbý, jako byla ta komunistická. Protože když si přečteš ty jejich prohlášení a usnesení, to je jako když jsme si vymejšleli absurdní divadýlka, jak říct něco, abys nic neřek. Je jedna partaj jak druhá. Prostě to je skrumáž nepoužitelnejch blbů, který se někde sejdou a napíšou několik bodů předvolební kampaně, uplyne měsíc a zjistí se, že to byl skutečně bullshit nejhrubšího zrna. Jako když si člověk po desátým pivu z někoho dělá srandu a říká, já jsem zástupce Evropskýho parlamentu, a udělá s ním rozhovor, a pak řekne, hele, co blbneš, já jsem si z tebe dělal srandu, to vůbec nemělo žádnej smysl… Ale to už jsem hodně odbočil.

Ptal se J. E. F.
Uši a Vítr, březen 2006