UŠI A VÍTR - NOVINY POTULNÉ AKADEMIE

UŠI A VÍTR 06/02
Cena: 10,-

Obsah:
Rozhovor: J.E.F. a Zbyněk Benýšek
Dílna: Josef Žáčekan Sytař - malíř
Sépiovou kostí: Radek Štěpánek (Black Spirit Rose) - poesie
Napříč - Glosy - Poznámky, Lapač snů
O knihách - dílech - a lidech
Vybráno cestou: André Maurois /pokračování/
Ears and Wind Records
Program potulné akademie

BEZ ŠILINKU BOS
Rozhovor se Zbyňkem Benýškem (1949), malířem, povídkářem a básníkem, nahraný v Brně, v půdní galerii Skleněné louky, před „gellnerovským večerem“ Potulné akademie, 28. 7. 2005. Kráceno.

Kdys odešel z Prostějova svého dětství?
V patnácti. Všechno další jsem si objevil v Brně. Studoval jsem Šuřku - a samozřejmě tady jsem prožil všechno to, co ty šedesátý léta přinášely: bigbít, beatnickou poezii, květinový léto, člověk měl pocit, že žije téměř ve svobodný zemi a nějakej komunismus byl někde vzdálenej. Samozřejmě taky jsem tady poznal - v hospodě U čápa - společnost lidí, kteří byli o něco starší, studovali už filosofickou fakultu, a ti do mě dostali tu druhou část mý osobnosti, tu nadgenerační. To byl Hemingway, to byli Rusové, Dostojevský, věci, o nichž tam mluvili denně. Úžasný hovory. A pak jsem sháněl modrou knížku, tak jsem šel studovat do Olomouce. Dva roky, ale v podstatě jsem tam nechodil. V lednu 71 jsem napsal na fakultu dopis, že končím. Šel jsem do Prahy na metro jako kopáč.

Zbyněk Benýšek s portrétem Františka Gellnera

Pak už nastaly školy života…
Už jenom dělnický zaměstnání. Na metro jsem přišel v lednu, což bylo úžasný. Byl jsem ještě strašně naivní v tomhle prostředí, do tý míry, že když jsem tam seděl s jedním spoludělníkem a měli jsme kopat ve zmrzlé půdě nesmyslnej příkop 50 na 50, a on se mě zeptal - a cos dělal předtím? tak mu říkám, já jsem výtvarník, - byla tam taková velká plakátovací plocha, a já mu říkám, no, za ten plakát bych dostal takovejch dvanáct set. To byl jeho měsíční plat! Vstal a dal mi hroznou facku. Takže to byly takový mý školy. Pak jsem dělal na Barrandově výtvarníka a rekvizitáře. Seznámil jsem se tam s celou starší i svou generací hereckou, která ovšem už tak trošku šla s tou normalizací. Tam jsem viděl, jak se z nich stávají schizofrenici.

Za dveřmi Charta 77, co můžeš říct k tomu?
Byl to čas, kterej nás už zahnal evidentně do toho největšího podpalubí. Charta, to bylo naprosto jasný. Bylo v tom všechno, co jsem si samozřejmě taky myslel. Uvažování o tom, že tam byli i bejvalí komunisti, to tenkrát nehrálo vůbec roli. Z počátku to byla spíš taková sranda pro nás, protože nejdřív se upjali na ty starší, který byli známější a vůdčí v tý době. A nám dávali pokoj. Ale jednou jsme byli pozvaní - myslím v sedmdesátým devátým - do jednoho katolickýho sboru pro 500 diváků, hrály tam hlavně katolizující kapely, a taky my s Vlastou. Najednou přiběhne Jirka Němec a říká, okamžitě mizte tady zadem, protože už po vás jdou. Ale Vlasta byl ještě na pódiu a protože tohle neslyšel, řekl ještě tuhle šílenou větu: „No tak myslím, že tady máme tři mikrofony: jeden na zpěv, druhej na kytaru a třetí má StB.“ No a potom už začly výslechy atd.

Mohl bys trochu promítnout ten přelom 70. a 80. let - až po ten tlak emigrační?
První výslechy byly spíš taková zkušenost se Státní bezpečností, ještě malinká, ale pak už mě zvali tak dvakrát třikrát za měsíc. Ale ještě pořád jsem to bral jako takovou zajímavou zkušenost. Jednou ráno pro mě přijeli - to už jsem byl nočním hlídačem - normální policajti. Což se tak dělalo, protože estébáci vstávali v devět, ale potřebovali vybrat ty lidi už v šest. Tak si pro mě přijeli a odvezli mě někde v Holešovicích na fízlárnu. Dvě hodiny jsem tam čekal, pak mě odvezli na Barťák, a tam mě předali - ještě jsem neznal jeho jméno, teď už to víme, byl nedávno odsouzenej - jistýmu Š. Což byl mimochodem Hanák, krajan, a byl téměř stejně starej jako já. Pokud vím, taky se pokoušel v těch letech dávnejch o bigbít, ale moc mu to nešlo a stalo se z něho tohle. To byl člověk, kterej začal tvrdší výslechy a pomaličku to stupňoval, až dosáhl nakonec toho - ta jeho skupina měla přímo v referátu „závadovou mládež“ - že jsme byli nucený odejít.

V kterým roce došlo k tomu markantnímu přitvrzení?
Nejhorší byl rok 81. To jaro. Tehdy jsme se dohodli, že odjedem. Sváťa Karásek, Vlasta Třešňák, Vráťa Brabenec, Martin Hybler - vlastně všichni z budoucí redakce Paternosteru. V červnu 82 jsem sed na rychlík a odjel do Vídně. Dostal jsem od Jarmilky Bělíkový takovej sáček s českou půdou, a na hranicích, když mě prohlíželi, tak to tam našli - taková hezká blondýna to byla, mladá, celnice - a říká, co to je? já říkám, to je kus český země! A ona na to: no vidíte, nemáte dělat blbosti a nemusíte odjíždět s českou zemí ven. Ve Vídni na nádraží jsem vystoupil, s kytarou, starým psacím strojem a s malým báglem - a tam nikdo. Ačkoli mě měli čekat kamarádi, kteří už tam byli. Samozřejmě už seděli v hospodě, pili pivo, ale na Vindobonu jaksi zapomněli. Tak jsem tam stál, „bez šilinku bos“, jako ten Rimbaud kdysi, když ho tam okradli ve Vídni… Asi za čtvrt hodiny se vyřinuli z tý hospody - už jsem chtěl začít somrovat - a začal uvítací večírek. A pak to mělo rychlej spád, protože asi za tři čtvrtě roku jsme založili Paternoster.

Mohl bys k tomu pár slov? Paternoster…
Seznámil jsem se s jistejma lidma, kteří se chystali vydávat časopis, kterej se měl jmenovat Osteuropa Nachrichten. Byla to mezinárodní redakce a já jsem tam dělal grafika. Tisklo se to v takový malý tiskárničce, kterých tam po Vídni bylo spousta. Tiskárničky po různejch maoistech a trockistech a těchhle skupinách. První číslo Paternosteru jsme vydali v obrovským nákladu - 4000 výtisků! a rozeslali jsme to po celý Evropě. Vycházelo to celou dobu, co jsem byl v exilu a ještě dva roky potom. Třicet čísel.

Čím sis vydělával na chleba?
Prodal jsem tam poměrně dost obrazů. Měl jsem taky hodně výstav, v Německu, Rakousku… Pak jsem tam dělal třeba neuvěřitelnou práci, výtvarnou, knihu několika set kreseb, která se jmenovala Paleontologické dějiny světa. To byla životní bichle nějakýho vědce, kterej v tý době už vlastně umíral někde v nemocnici, a já jsem přes nějakýho redaktora získal zakázku na ty kresby. To se ještě nedělalo na počítačích, rýsoval jsem ručně, ale bylo to dobře zaplacený. Taky jsem publikoval, z toho jsem měl taky nějaký honoráře.

Kdy ses vrátil?
Nikdy jsem nebyl typickej exulant, kterej by tam chtěl zapustit kořeny. Pohyboval jsem se v českým prostředí, dělal jsem český věci. Nikdy jsem neuvažoval, že tam zůstanu natrvalo.

Jak bys pro sebe posuzoval dnešní umění?
Mám dojem, že český umění je v takový krizi, v jaký nebylo ani během 50. let, ani v 70. letech nejhlubší normalizace. Celý dlouhý roky k nám prosakovaly ze západního umění takový ty formální trendy a tendence. A v 90. letech se samozřejmě dostali do popředí lidi, který dovedou sami sebe mediálně zhodnocovat - a zároveň je to takovej podivnej peleton trendistů a tendentistů, který nezajímá život, který nedokážou - jak píšu v jedné básni - rvát životu játra zaživa. Je zajímá, jestli jsou na špičce toho peletonu ve smyslu trendu, gagu, zajímavosti. Prorazit! Dneska jsem zrovna četl o nějakým chlapíkovi, kterej vystavil pet-láhev a v ní rozpuštěnou vodu z nějakýho arktickýho ledovce. Cena 48 tisíc liber! A někdo to ukradl, poněvadž myslel, že to je minerálka a vzal si ji domů. A ten chlapík teď pláče, že mu ukradli obrovský dílo. Tvrdím, že je to obrovská ukázka dnešního akademismu.

Ptal se J. E. F.