Byl jsem vyzván redakcí Soplu, ať poreferuji o vernisáži, které
jsme se spolu se Skrytým půvabem byrokracie zúčastnili.
Vemu to ze široka - v pražské (zatím spíše dělnické čtvrti)
Holešovice je u jedné zastávky tramvaje vedle trafiky vitrína. V
podstatě je stejná jakou o kousek dál mají skauti nebo KDU-ČSL,
prostě dřevěná nástěnka asi 100x80cm s prosklenými zamykatelnými
dvířky. Netradiční je v tom, že ji zřídil PAS (www.paspage.cz) jako
umělecký projekt. Současně byly podobné vitíny původně umístěny i v
několika dalších českých i evropských městech a sloužily jako
"pouliční galerie". Současní moderní výtvarníci do nich umisťovali
své práce a bylo to vydáno napospas náhodným kolejdoucím, kteří to
reagovali naprosto různorodě (nadšení, zavržení, podivení,
ignorování etc.).
V současnosti tu holešovickou vitrínu udržuje sdružení Bezhlavý
jezdec v čele s Tomášem Vaňkem (laureátem Chalupeckého ceny). Ve
vitríně se už umístilo leccos, jako holešovičák samozřejmě
netrpělivě vyhlížím nový obsah - tu velkou fotografii svitku
kinofilmu, jindy schematický obraz vyškrábaný na připálené toasty,
a naposled třeba zrcadlo s nápisem (složeno z keksových písmen)
"Než dočtete tuto větu, narodí se na světě dvacet dětí."
Když jsem se kvůli výstavě Neosamizdat s Tomášem Vaňkem seznámil,
byla otázka času, koho do své oblíbené vitríny doporučím. Nakonec
výzvu přijak Sigismund de Chals, jehož moderní komiks je pro toto
místo jako dělaný.
Když už se dělá výstava, musí se zahájit vernisáží, jinak by to
přece nebyla výstava. Já sepsal průvodní řeč, kterou jsem pak skoro
bezchybně přenesl na chodníku před vitrínou (škoda, že mi v půlce
přednesu volali na mobil rodiče, tvrdě jsem to vypnul a poněkolika
minutách začal snad poslední větou před vyzváněním). Přišlo asi 15
návštěvníků, což bylo tak akorát, abychom nevytlačili náhodné
chodce do silnice. Samozřejmě se nalévalo víno (erár z mého
špajzu), případně fernet.
Na vernisážích je také nezbytná hudba, tu obstaral, jak jinak,
Skrytý půvab byrokracie. Ovšem hudba to byla poněkud jiná než jsou
naši posluchači zvyklí - hrálo se akusticky na španělky (z nich
jedna byla naladěna pouze do jednoho tónu, tj. pro hudební laiky:
všech šest strum hrálo stejně), zobcovou flétnu a perkusní
chrastítka. Poměr písní vůči vitríně byl 2:1.
Následoval ještě obsáhlý výklad autora. Leckdo se podivil nad
mnohovrstvou kompozicí. Nakonec posezení v nedaleké lepší putice a
bylo po slavnosti.
Případní zájemci mohou vitrínu v této podobě shlédnout na ulici
Komunardů ještě asi měsíc, pak příjde něco nového...
Josef Jindrák
PROSLOV JOSEA JINDRÁKA
Vítám Vás na dnešní vernisáži, kterou připravila Agenturou Manuzio
spolu s Culina Creatura Slach a nese název Varlém & Za hrobem s W.
A. M. a vytvořil ji Sigismund de Chals!
Každé dílo mluví samo za sebe, nechci Vás připravit o možnost jeho
vlastního bezprostředního působení. Když už mi ale bylo dáno slovo,
omezím se jen na několik souvislostí. Pravděpodobně to bude v tuto
chvíli zcela zbytečné neb se tu sešel hlavně blízký okruh přátel
autora, který jej důvěrně zná. Ovšem uvědomme si, že to sděluji
spíše z důvodů kunshistirických, aby posléze bylo co zařadit do
mých sebraných spisů. Předně je třeba zdůraznit, že dnešní výstava
byla zadána na objednávku, která byla přijata až s jistým zdráháním
a posléze odváděla autora od vlastních záměrů. SdCh se výtvarným
pracím, nepočítámeli divadelní plakáty a obálky samizdatu ještě
donedávna nevěnoval. V podstatě i dnes zůstává těžiště jeho tvorby
v divadelních hrách a poesii. Teprve výzva Silvy T., aby dodal
libreto pro komiks jej zavedla do tohoto žánru. K všeobecnému
překvapení totiž SdCh na výzvu přistoupil, během krátké doby
nastudoval stylové prvky, načetl desítky komiksů a vytvořil na
motivy konceptu amatérského božství barokního hrdinu Červeného
Amadea. Ovšem s výsledkem ne zcela spokojený SdCh se obratem vrhá
na vlastní komiks, kde již obstarává i výtvarnou složku a to formou
koláže. Varlén, již plně autorský komiks, je pak nadžánrovým dílem
zcela na hraně umělecké výpovědi. Jde o metatext (samozřejmě s
možností různočtení) kombinovaný s metaobrazem obsahovým i
významovým. Jestliže se Jiří Kolář dostal ke koláži, aby touto
formou vytvářel poesii beze slov, SdCh
vytváří poesii kombinací textu s obrazem. Ve své podstatě zůstává
Varlén vskutku i deníkem (jak zní jeho podtitul), svědectvím o
umělcovi existenci a realitě která jej drtí a kterou naopak jejími
priostředky drtí on zase ji. Užijte si dnešní Varlenovský příběh.
Vemu to ze široka - v pražské (zatím spíše dělnické čtvrti)
Holešovice je u jedné zastávky tramvaje vedle trafiky vitrína. V
podstatě je stejná jakou o kousek dál mají skauti nebo KDU-ČSL,
prostě dřevěná nástěnka asi 100x80cm s prosklenými zamykatelnými
dvířky. Netradiční je v tom, že ji zřídil PAS (
V současnosti tu holešovickou vitrínu udržuje sdružení Bezhlavý
jezdec v čele s Tomášem Vaňkem (laureátem Chalupeckého ceny). Ve
vitríně se už umístilo leccos, jako holešovičák samozřejmě
netrpělivě vyhlížím nový obsah - tu velkou fotografii svitku
kinofilmu, jindy schematický obraz vyškrábaný na připálené toasty,
a naposled třeba zrcadlo s nápisem (složeno z keksových písmen)
"Než dočtete tuto větu, narodí se na světě dvacet dětí." 
Na vernisážích je také nezbytná hudba, tu obstaral, jak jinak,
Skrytý půvab byrokracie. Ovšem hudba to byla poněkud jiná než jsou
naši posluchači zvyklí - hrálo se akusticky na španělky (z nich
jedna byla naladěna pouze do jednoho tónu, tj. pro hudební laiky:
všech šest strum hrálo stejně), zobcovou flétnu a perkusní
chrastítka. Poměr písní vůči vitríně byl 2:1.
mých sebraných spisů. Předně je třeba zdůraznit, že dnešní výstava
byla zadána na objednávku, která byla přijata až s jistým zdráháním
a posléze odváděla autora od vlastních záměrů. SdCh se výtvarným
pracím, nepočítámeli divadelní plakáty a obálky samizdatu ještě
donedávna nevěnoval. V podstatě i dnes zůstává těžiště jeho tvorby
v divadelních hrách a poesii. Teprve výzva Silvy T., aby dodal
libreto pro komiks jej zavedla do tohoto žánru. K všeobecnému
překvapení totiž SdCh na výzvu přistoupil, během krátké doby
nastudoval stylové prvky, načetl desítky komiksů a vytvořil na
motivy konceptu amatérského božství barokního hrdinu Červeného
Amadea. Ovšem s výsledkem ne zcela spokojený SdCh se obratem vrhá
na vlastní komiks, kde již obstarává i výtvarnou složku a to formou
koláže. Varlén, již plně autorský komiks, je pak nadžánrovým dílem
zcela na hraně umělecké výpovědi. Jde o metatext (samozřejmě s
možností různočtení) kombinovaný s metaobrazem obsahovým i
významovým. Jestliže se Jiří Kolář dostal ke koláži, aby touto
formou vytvářel poesii beze slov, SdCh
vytváří poesii kombinací textu s obrazem. Ve své podstatě zůstává
Varlén vskutku i deníkem (jak zní jeho podtitul), svědectvím o
umělcovi existenci a realitě která jej drtí a kterou naopak jejími
priostředky drtí on zase ji. Užijte si dnešní Varlenovský příběh.